Laubertova tvorba se od počátku dělí na různé okruhy, jejichž počet zvolna narůstá. V jeho domě jsou místnosti plné jednak hotových děl a jednak materiálů, které jsou připravené, aby je Otis Laubert včlenil do svých nápaditých kompozic.
K nejznámějším souborům či řadám patří Sbírky, které se zase dělí do několika podskupin. Například podle druhů užitých prvků. Další okruh tvoří Interpretace, v nichž pracuje s reprodukcemi obrazů, pak Mapy, jež různými postupy přeskládá a dotvoří, pozoruhodné jsou Koberce, jejichž vzory dotváří skleněnými prvky bižuterie nebo třeba podkůvkami. Ve fotografických portrétech pak nahrazuje obličeje soustavami hracích kostek, komerční textilní vzory dotváří asamblážemi. Vytváří i náročné instalace, kterými ztvárňuje celý prostor.
Čisté vztahy
Jeho značně členitý dům je tedy plný umění, ale on má naštěstí několik mladých spolupracovníků, kteří mu pomáhají jeho představy naplnit. Jde o mimořádnou osobnost, kterou bychom mohli přirovnat k Jiřímu Kolářovi. Už pro jeho důslednost, pro chápání uměleckého díla jako deníku, v němž můžeme sledovat charakteristické znaky doby utříděné na základě autorových představ.
Otis Laubert nyní vystavuje ve Staroměstské galerii v Bratislavě hlavně nové práce. V sérii Dopravních značek (2018–2020) uplatňuje svou jemnou ironii a humor. V zákazu stání vyjádřil rozdělení Československa, které nás podle něj v něčem přibrzdilo, ale v něčem zase posunulo. Kdysi nám to přišlo velmi líto, ale dnes se zdá, že se vztahy vyjasnily, pročistily a celkově vlastně spíš zlepšily. V jiné sérii zase interpretuje významná díla dějin světového umění takových osobností, jako je René Magritte, Claude Monet nebo Michelangelo.
Svůj typický a v různých časech systematicky rozvíjený princip sbírání a uspořádání prvků podle určitých pravidel pak užívá opět trochu jiným způsobem v souboru Sbírku mých keramických váz z období Edo můžete obdivovat v jiné galerii, kdy z amatérských obrazů kytic ve vázách, které postupně nakoupil na bleším trhu, vyřezal právě tvary váz.
Starší nápad z roku 1987 uskutečnil ve vtipném objektu Dámské šaty, pánský vzor v roce 2014. Šaty jsou sestavené z několika desítek kravat rozmanitých vzorů. Půvabná je Jablonecká intarzie (2012), kterou vytvořil ze zářivých skleněných prvků připomínajících brilianty, čímž vlastně postavil bižuterii na zcela nový stupeň. Výstava začíná starou, pro jeho projev reprezentativní asambláží z roku 1974, nazvanou Sto padesát krát sto padesát, složenou z různobarevných krejčovských metrů. Působivá je Nová mapa Slovenska, pro kterou si třeba při usínání vymyslel úplně nové názvy měst, znějících podivně jako z jiného, snad pohádkového světa (Čipatele, Spulikava, Hagál, Džibík nebo Švikaliste).
Laubertovo muzeum
O tvorbě Otise Lauberta vyšla v průběhu času řada katalogů a nejzásadnější soubory jsou pak shrnuté v poměrně obsáhlé monografii, jejíž text napsala teoretička Jana Geržová. Novější je pak publikace vydaná jako katalog Laubertova bratislavského muzea, které však bylo otevřené poměrně krátce a nyní už neexistuje. V obou knihách je zřetelně vidět, jak se jeho neobyčejně rozsáhlé a výrazově rozmanité dílo vyvíjelo, jak čerpal ze svých postřehů, nápadů a vůbec pozorování každodenního života s využitím předmětů, které už ztratily svůj původní význam. Ty však dokázal využít právě k tomu, aby s nadsázkou vytvořil věrný obraz dnešního prostředí.
Bratislavská výstava, na které je celoživotní vývoj pouze lehce naznačen, se soustřeďuje na současnou tvorbu, jež dokládá, že neztratil inspiraci, že si udržuje kontakt se vším, co se kolem nás děje, a že k tomu umí zaujmout a vyjádřit vyhraněný postoj.
OTIS LAUBERT: Z DOPRAVY SOM ĹAVÝ Kurátorka: Annamária Juhásová Staroměstská galerie, Bratislava, do 28. 2. |
