Co nám chtějí sdělit Dějiny násilí? Varování před náhodnými známostmi či latentní agresivitou v každém z nás

Autobiografické romány současného francouzského autora (ročník 1992) jsou překládány také do češtiny, dramatizaci jednoho z nich, Kdo zabil mého otce z roku 2018, předvedla nedávno v režii Jakuba Čermáka formace Depresivní děti touží po penězích s Danielem Krejčíkem v hlavní roli.

Novinku smíchovského divadla inspiroval text o dva roky starší. Louis se prakticky ve všech svých knihách vyrovnává s frustrací gaye pocházejícího z homofobního venkovského prostředí rodné Pikardie.

Jaký příběh Dějiny násilí předestírají? Édouard (Oskar Hes) narazí při osamělé toulce štědrovečerní Paříží na mladého muže, který se mu představí jako Reda (Jan Grundman) a v podstatě se vnutí k mladíkovi na návštěvu (vždyť na Vánoce by nikdo neměl zůstat sám). Po vášnivě prožité noci se však návštěvník začne chovat podivně, Édouard zjistí, že jeho iPad se objevil v Redově kapse. Chce se s ním po dobrém domluvit, v přistiženém však vzplane agrese a na mladíka zaútočí i sexuálně, tentokrát nejde o styk dobrovolný.

Na začátku inscenace vidíme Édouarda, jak pomlácený uklízí byt a očekává příjezd lékaře, respektive policistů. Režie Tomáše Loužného pracuje v tomto entrée s předlouhými minutami, Oskar Hes je však ve své němé kreaci zvládá obdivuhodně. Produkce, v níž je spousta inscenačních nápadů, možná až příliš, rekapituluje v ukázkách osudnou noc (nemějte obavy, k simulaci sexu na jevišti nedojde). 

Postižený postupně odhaluje, co se stalo, své sestře a dvěma policistům. Sestra v rustikálním podání Nataši Bednářové vnáší do tíživého tématu humorné momenty, jako „žena z lidu“ sice nechápe celou situaci nějak psychologicky komplikovaně, ale její zdravý pohled vidí řadu problémů jasně. Naslouchající či přesněji řečeno vyslýchající policisty ztvárňují v přesných kreacích Marie Štípková a David Punčochář. 

Ona prezentuje pól spíš chápající a věcný, on podrážděnější, ne snad homofobní, rasistický však ano, Édouardovi opakuje, ať se nediví, že celá situace se takto vyhrotila, když návštěvník byl maghrebského původu. Jan Grundman v roli „pachatele“ má v sobě nepochybně znepokojivou tajemnost, škoda, že herci je ze všech účinkujících nejhůř rozumět. 

Šestou postavou na scéně (v prostoru sklepního Studia vytvořený a stěnami – bez té čtvrté – ohraničený pokojíček) je muzikant Ivo Sedláček, obsluhující elektrickou kytaru i mixážní pult s různými variantami konkrétní hudby. Výrazné režijní nápady ilustruje kupříkladu manipulace s obvazem, který má Rema zprvu – jakoby po poranění – na ruce, pak si ho uvolní, oba muži se o něj přetahují a jsou jím na nějaký čas ve výrazné tenzi spojeni, když se později vše překlopí k horšímu, zafáčuje zvaný–nezvaný host Édouardovi hlavu.

Jde o dynamickou podívanou s kvalitními hereckými výkony. Jenom jsem si při potlesku nebyl jist, jaké poselství vlastně inscenace sděluje. To didaktické, tedy varování před náhodnými známostmi? Či existenciální, varující před latentní agresivitou v každém z nás? Nebo jde o povzdechnutí nad nedokonalostí právního postihu při korektním způsobu vyšetřování trestných činů?