Když v celovečerním debutu Jana Foukala v jeden okamžik padne věta „Všechno si uděláš podle svýho“, dostává se nám výstižné charakteristiky nejen trampingu, ale také filmu, který sledujeme. Přestože byla Amerika na festivalu v Karlových Varech zařazena do soutěže dokumentů, není ani filmem dokumentárním, ani hraným, nýbrž, slovy režiséra, „hraničním“. Autentické postavy své chování ve víceméně improvizovaných scénách přizpůsobují zhruba vymezenému směru vyprávění, který byl průběžně upravován podle okolností a osob, jež tvůrci během natáčení potkali. Stejně jako se závazného plánu nedrží lidé na vandru, také Foukalův film byl z velké části vymýšlen za pochodu.
Ochota k porušování vyprávěcích konvencí se projevuje od prvních minut filmu. Namísto vysvětlující expozice rovnou naskakujeme do rozjetého vlaku. Doslova. Ve vagonu sedí dcera kanadských imigrantů Bára (Barbara Adler) a muzikant Honza (Jan Foukal osobně). Z jejich konverzace lze odtušit, že se teprve potkali a hned si padli do oka. Postupné sbližování páru vytyčuje společně s tématem útěku do přírody přibližný směr Ameriky. Před čím přesně mladí hrdinové utíkají, není z kusých informací o jejich zázemí zřejmé. Oba dva ovšem sní o svobodě, kterou pro ně symbolizuje titulní země a písničkáři jako Bob Dylan. Jenomže namísto Ameriky objevují české lesy a namísto Boba Dylana potkávají partu přiopilých trampů nebo jistého Karla, který si v lese během zimy připadá jako Jack London.
Svéráznost figurek, které Honza s Bárou míjejí, by mohla svádět k zesměšňování trampského odkazu coby pouhé záminky ke kolektivnímu dojímání se nad půllitrem piva a snímky z dob, kdy trampové skutečně tvořili subkulturu existující v opozici k režimu. Režisérem zvolená perspektiva má ale blíže k nedávnému televiznímu cyklu Fenomén underground. Foukal nijak neskrývá svůj obdiv vůči trampské filozofii a neřeší, že si i samotní trampové uvědomují stav rozkladu, v němž se jejich hnutí nachází. „Tady už se stejně nic neděje, nikde už se nehraje,“ připouští mimochodem jedna z postav. V zárodku je ukončena také Bářina snaha navést hovor na téma samoty, smutku a nudy života v lesích, kde může být člověk někdy ještě izolovanější než ve velkoměstě. Veškerá negativa by zřejmě měly vynahradit absolutní volnost a nezávislost.
K romantické idealizaci života v přímém kontaktu s přírodou přispívají vedle naivních dialogů ústřední dvojice především bezeslovné záběry jiskřiček ohně stoupajících k noční obloze nebo postav kráčejících zamlženým lesem za zvuků melancholické country hudby. Bezdějové pauzy, sloužící k dotváření westernové atmosféry, ještě víc zpomalují tempo již tak velmi poklidně plynoucího filmu, který od diváka vyžaduje stejné zpomalení jako život mimo městský shon.
Hledání Ameriky bez mapy
Jeden z možných interpretačních klíčů k filmu nabízí scéna z jedoucího autobusu. Zatímco v zadní části Honza hraje na kytaru a zpívá, v popředí sedí znuděná dívka se sluchátky v uších. Foukal nám však autoritativně nepodsouvá, že jádrem filmu je právě propast mezi živou a nahranou hudbou, mezi světem umělým a skutečným. Téma nechává pozvolna vyplynout z výstavby filmu, nenucených konverzací a narážek v obraze. Film proto na někoho může působit příliš tajnosnubně a stejně ztraceně jako hrdinové, kteří v lesích občas zabloudí.
K dojmu zmatenosti a neujasněného záměru přispívá i asociativní řazení scén bez přímé kauzální návaznosti. Aniž by nám byla představena, doprovází Honzu a Báru znenadání zkušená trampka, z lesa se náhle ocitáme tu ve vesnické samoobsluze, tu na vlakovém nádraží. Amerika vinou této roztříštěnosti působí chvílemi stejně nesoustředěně jako společnost, před kterou Honza s Bárou do lesů utíkají. Záměrná neucelenost Foukalovi na druhé straně umožňuje představit na malé ploše poměrně pestrou koláž situací spjatých s trampingem – cestování vlakem, posezení v hospodě, spaní pod širákem, trampský potlach se společným zpěvem...
AmerikaČeská republika 2015 Režie: Jan Foukal Premiéra 22. 10. |
Impresionistické vyprávění bez konfliktů, překážek a jasného cíle neosloví každého. Naopak hrozí, že namísto toho, aby se stal inspirací pro ty, kdo víkendy tráví raději v nákupních centrech než v přírodě, osloví tautologicky jen samotné trampy, kteří se budou moci utvrdit, že není lepší životní filozofie k objevení své vlastní Ameriky. Dostatečně vnímavý divák si toho z Ameriky přesto může o trampingu odnést více než z klasického výkladového dokumentu. Namísto toho, aby nám o kouzle výletů do přírody pouze vyprávěla, nechává nás jeden zažít.
