21. února 2019 14:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Babylonské jazyky v podání Delta Moon nejsou zmatené

Delta Moon | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Delta Moon | foto: Carlton Freeman

To, co hrají Delta Moon z Atlanty, je naprostá esence americké hudby. Kdyby bylo potřeba poslat mezigalaktickým civilizacím její vzorek, nebylo by třeba sestavovat kompilaci, stačilo by aktuální, desáté album téhle kapely, nazvané Babylon Is Falling.

Delta Moon nejsou žádnými nováčky, na scéně se pohybují už kolem dvaceti let. Název se vylíhl v hlavě jejich leadera, písničkáře Toma Graye (který už měl slušně rozjetou kariéru v nové vlně a popu), když se vydal do Delty Mississippi vzdát čest otci elektrického blues Muddymu Watersovi.

S tímto žánrem se kapela také dlouho identifikovala a jako její představitelka vyhrála v roce 2003 vysoce respektovanou soutěž International Blues Challenge v Memphisu. Postupem času ale začala na ortodoxnosti k dobru výsledku ubírat, přijímat další vlivy v rámci „kořenné“ hudby a dopracovala se velmi zajímavého a přes zakotvenost v mixu standardních stylů vlastně dost osobitého výrazu právě na albu Babylon Is Falling.

Může to vypadat jen jako aranžérský detail, ale je to právě to hlavní, co za originálním zvukem Delta Moon stojí: společně s rytmikou ho tvoří dvě slide kytary. Přesněji řečeno elektrická slide kytara a taktéž klouzavě znějící lap steel kytara (na kterou se hraje „naležato“).

Ve studiové podobě písní si Gray se svým kolegou Markem Johnsonem přehazují motivky a vytvářejí tajemné plochy evokující atmosféru amerického Jihu. Sóluje se tu střídmě, zato na koncertech to prý oba protagonisté rozjíždějí do divácky i posluchačsky vděčných kytarových soubojů. Album je naštěstí mnohem soudržnější, než jaké by bylo, kdyby se Gray s Johnsonem utrhli až příliš ze řetězu.

Dominantní je u Delta Moon především píseň jako taková, nikoli předvedení hráčské virtuozity. Repertoár je namíchán jak z vlastních skladeb Toma Graye, tak z převzatých songů. Ale ani v tomto směru nejdou Delta Moon cestou nejmenšího odporu nebo snad, že by dokonce posluhovali obecnému vkusu.

Jedinou opravdu slavnou skladbou je starý gospel ze začátku minulého století Nobody’s Fault But Mine, který proslavili Led Zeppelin. Delta Moon jej ovšem hrají v daleko temnější, zatěžkanější podobě. Do repertoáru Toma Pettyho sáhli k ne úplně prvoplánově hitové, ale o to krásnější baladické Louisiana Rain, jež ukazuje, jak hluboko a důvěryhodně je v amerických muzikantech, ať jsou jejich východiska jakákoli, zapuštěn zdravý kořen country.

Hodně zajímavou tvář dala kapela i klasickému songu soulmana Marvina Gaye One More Heartache, když do svého skromného instrumentáře přetavila poměrně široké „motownské“ aranžmá.

Album ukazuje, jak hodně má americká hudba jazyků – podobně jako onen titulní Babylon. Na rozdíl od něj se ale v dobrých ústech tyto jazyky nepopletou, naopak se mohou spojit do silné výpovědi.

Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky