LN: V těchto dnech vychází deníky vašeho otce z posledních let jeho života. Je to velmi otevřené, ba intimní svědectví duše, která měla mimořádnou schopnost mnohé procítit, a intelektu, který to uměl sdělit. Přesto je to podnik trochu riskantní. Na mnoha místech člověk čte něco, co možná bylo určeno jen autorovi, jeho intimitě. Vy jste nakonec v rodině s vydáním svolili. Neobávali jste citového rizika?
Citové riziko to určitě nese. Já jsem ty deníky četla před deseti lety, tedy po tátově smrti. Nakladatelství Torst mělo už tehdy zájem je vydat a bratr Jiří text připravoval. Ale mně to přišlo příliš jitřící tak brzy vyjít před čtenáře, před publikum s tak intimním svědectvím o otcově životě... A domluvili jsme se, že necháme uplynout deset let. Pak ať se to třeba vydá.
LN: Deset let uplyne jako voda... Četla jste to znovu? Je teď k vydání opravdu lepší doba?
Už jsem to znovu nečetla, bratr Jiří to celé připravil. K té otázce vydat, či nevydat, řeknu, že si pamatuju si na jednu tátovu přednášku, kterou měl v salónu u Kratochvílů, kam byl pozvaný. Mluvil tam o deníkové literatuře a říkal, že každý, kdo píše vážně a soustavně deník, myslí na jeho publikování. Nevím, jestli to je úplně pravda, jestli to neplatí jen u mužů... Ale fakt je, že táta deník soustavně celé roky psal, zůstaly po něm tisíce stránek, myslím naprosto nerozluštitelných. To, co teď vyjde, je jeho deník z posledních tří let, kdy psal už do počítače. Když jsme o tom nyní zase přemýšleli, došli jsme k názoru, že táta nějak s vydáním počítal.
Olga Věra CieslarováVystudovala religionistiku a DAMU, je zakladatelkou iniciativy Fór_um, která stojí i za projekty CK Corrupt Tour, Listopadová výzva nebo Svatořečení Václava Klause.  Olga Cieslarová |
LN: Když se ohlédnete zpět, na těch deset let bez otce, co tam vidíte?
Nebylo to stejných deset let. Tehdy na začátku to byla opravdu strašná rána, zprvu jsme nebyli schopni se sourozenci a mámou vůbec nějak domyslet, doprožít, docítit, co se vlastně stalo. Bylo to jak hrůzný mrak, kterým jsme museli projít, a pak to v sobě nějak zapouzdřit, aby nás to nezničilo. Vyrovnat se s tím nedá nikdy. Je to jako nějaká prázdná díra, která z mého života už nikdy nezmizí. Zvykla jsem si, že ve mně je, že kolem ní chodím, zírám do ní, ale nikdy nebude nějak zakryta. Táta mi prostě strašně chybí a nikdy chybět nepřestane, to vím.
LN: Zmínila jste, že to nebylo stejné. Jak se to měnilo?
Mělo to různé fáze a střídala se různá období. Třeba období naprosté idealizace, až jakési manické eufórie, touhy zachovat jeho odkaz, navázat a dodělat, co nestihl sám. To bylo ze začátku. Měly jsme plány, co všechno na jeho poctu podniknout: zřídit jeho knihovnu, bratr pomáhal profesorce Stehlíkové dodělat torzo knihy o Radokovi, také chtěl vydat ten deník a tak dál. To trvalo myslím i několik let. Mně osobně trvalo dlouho, než jsem si začala připouštět taky výčitky vůči tátovi, vztek, že to udělal, že nás opustil.
LN: Takže v tom vzpomínání hraje velkou roli, že život ukončil sebevraždou.
To určitě. Sebevražda je hrozná mimo jiné tím, že nedává možnost se s člověkem pořádně rozloučit, doříct důležité věci, nějak uzavřít příběh. Je to brutální konec, vlastně strašně bezohledný čin k těm, kteří tady musí zůstat bez něj a doslova to vyžrat za něj. Je to vražda v pravém slova smyslu.
LN: Co se mu asi táhlo hlavou? Myslíte, že myslel na to, co tady vy?
Myslím si, že člověk, který se k takové věci rozhoduje, tak není schopen nějaké jiné úvahy, než té týkající se jen toho činu a jeho samého. Nemyslí na nic jiného a ani toho není schopen. Prochází strašnou temnotou.
LN: Mluvil někdy o sebevraždě?
Mluvili jsme o sebevraždě mnohokrát. Bála jsem se té možnosti soustavně. To byla snad paradoxně jediná úleva, kterou jeho sebevraždou přinesla, že mě už tenhle strach o něj neprovází. Ale provází mě ten strach o jiné blízké. Pamatuji si, že táta s jistým obdivem mluvil o sebevraždě Pavla Tigrida. Jak si pozval své blízké na večeři a tam se s nimi rozloučil a potom klidně odešel ze světa. To táta nic takového neudělal. Myslím, že ta jeho smrt byla spíš hysterie a panika.
LN: Jak to vypadalo po věcné stránce? Měl přece rozepsanou knihu o Alfrédovi Radokovi, místo v redakci časopisu A2, učil na fakultě...
S tou knížkou bylo hrozné trápení. Hrozně se s ní mořil, bylo to jeho opus magnum, shrnutí celoživotního zájmu a výzkumu. Přitom on samozřejmě tu látku výborně znal a měl Radoka nastudovaného a promyšleného. Ale jako by s tím nemohl pohnout. Nebo spíš dostat to z hlavy na papír. Já jsem se s ním začala scházet, měla jsem pocit, že když tu knihu konečně dopíše, že se mu uleví. Bohužel jsem dostatečně neviděla, nebo nebyla schopná vidět vážnost jeho stavu.
LN: Říká se mi to těžko, ale nešlo tomu činu nějak předejít?
Samozřejmě, že pak na to člověk myslel. Ale jak může člověk přesně poznat, kdy je ta chvíle? Špatně na tom byl už před třemi roky, kdy měl tak těžkou depresi, že jsem ho vzala a odvedla do nemocnice na Karlák, kde si ho nechali. Bylo to pro něj strašně těžké období, ale po dlouhém čase (možná to trvalo tři čtvrtě roku) se mu nakonec ulevilo a poté také poznal psychoterapeuta, který mu nesmírně pomohl. Ten v deníku vystupuje jako Matouš, otec se k němu doslova upnul. Tam také začal psát tu část deníku, která teď vyjde.
LN: Když jsme o tom před léty mluvili, tak nás napadlo, že okolnosti toho činu se trochu podobaly scéně z Radokova filmu Daleká cesta, který Jiří Cieslar miloval a znal záběr po záběru. Tam je scéna sebevraždy židovského profesora Reitera, hraje ho Eduard Kohout. Přijde mu předvolánka do transportu, on vykouří doutník a pak již vidíme jen záběr na vlající záclony. Podobně jste mi ty chvíle, samozřejmě bez předvolánky, popisovala i vy. Máte pořád pocit, že to tak mohlo být?
Nevím, uvažovala jsem o tom často, ale nevím, jestli takhle sebevrah může myslet. Faktem je, že se o tom zmínil v dopise na rozloučenou...
LN: On napsal dopis na rozloučenou?
Tehdy ne. Ale cosi jako dopis na rozloučenou napsal tři roky před tím, když měl tu těžkou depresi a uvažoval zřejmě už tehdy o sebevraždě. A tam je zmínka: udělej to jako profesor Reiter. Takže tento obraz tam byl. Ale na druhé straně, ta představa, že to udělal s takovou rozvahou, tak „esteticky“ a klidně jako v tom filmu, se mi nezdá. Spíš to musel být nějaký běs a zoufalství.
LN: Mohl ho někdo zachránit?
Byla strašná smůla, že ten zmíněný psychoterapeut Matouš v září, čtyři měsíce před tím, zemřel. To byla asi zlomová věc. Strašně mu chyběl. Kdyby žil dál, tak by zřejmě k tomu nedošlo. Zároveň ten terapeut myslím nezvládl dobře nastavit hranice, táta k němu byl možná příliš upnutý.
LN: Jak tehdy zvládal roli redaktora, filmového kritika, pedagoga na Filozofické fakultě?
Já myslím, že do poslední chvíle snad i dobře. Aspoň pokud to bylo v jeho možnostech. Ale samozřejmě, co se dělo v hloubi duše, to ví jen on.
LN: Když umřel, tak vedle velmi procítěných nekrologů lidí, kteří se k němu hlásili a jednoznačně ho respektovali, vyšel i článek tehdy velmi mladého Kamila Fily, který tu harmonii narušil konstatováním, že Cieslarův styl je vlastně překonaný a že myšlení o filmu mladé generace neměl moc co nabídnout. Vzpomínáte si na to?
Ano, a vždycky si na to vzpomenu, když čtu Filovy kritiky v Respektu, které jsou samozřejmě velmi inteligentní, vzdělané, vyargumentované, ale stejně jako by jim něco chybělo. Právě myslím ten lidský, osobní vhled, nějaká osobní kreativita, jiskra a zápal, který čtu a cítím v otcových článcích. Jeho přístup byl opravdu diametrálně odlišný, on se snažil popsat, co film nebo prostě umělecké dílo s člověkem dělá, jak ho mění, orientuje, dotváří. To se snažil otec popsat a proto já mám při čtení jeho textů úplně jiný, estetický i jaksi existenciální zážitek, který mi u jiných, regulérních kritiků chybí.
LN: Já bych přímo řekl, že jeho přístup ke kritice byl umělecký. On myslím i vědomě vytvářel ve svých esejích umělecké dílo. Někdo řekne, ale psaní kritik a recenzí je především řemeslo, technika. Nebyl v tom přece jen rozpor? Neměl se Jiří spíš věnovat „opravdovému“ umění, tedy psaní prózy, poezie?
Nevím, on samozřejmě celý život něco psal. A dokonce kdysi napsal jeden román, jmenovalo se to Zločin na Jemništi, vycházelo to v takovém polosamizdatu, který vydával v 70. letech. A skutečně je to velmi dobře a vtipně naspané. A pamatuju si, že táta říkal, že ho to velmi bavilo psát. Na druhé straně, považoval to za uzavřené a hotové.
Otec se především celý život na něco ptal, něco hledal, nějakou pravost citů, myšlenek, výrazu. To ho zajímalo nejvíc: jak se dostat k obsahu věcí, jak v nich rozpoznat to důležité. Tak psal o filmech, ale také třeba o Nietzschem nebo o Jungovi. Myslím, že je to patrné snad v každém textu, který napsal, a patrné je to také v deníku, který právě proto snad má oprávnění vyjít. V tom jeho hledačství byla zároveň strašná rozpolcenost, která se mohla proměnit v zoufalství, jež ho nakonec zabilo.
LN: Z jakého prostředí otec pocházel?
Táta vyrostl ve velmi solidním, ale na druhé straně nijak výjimečném prostředí. Dědeček Cieslar byl lékař, původem z Těšínska, v Praze na Žižkově měl ordinaci. Myslím, že byl velmi uznávaný, ale zároveň jaksi citově zdrženlivý, čímž otec celoživotně trpěl. Babička Cieslarová byla z profesorské rodiny, byla velmi spořádaná, v mnohém ambiciózní žena, s ní měl táta silný vztah, ale zároveň se proti ní – zvláště v mládí - nějak bouřil, myslím, že jeho svérázný vztah k pořádku či k oblékání byl jakousi pubertální vzpourou proti ní.
Ale řeknu vám, co se nám stalo. Třeba si to přečte ten, koho se to týká a ozve se, protože bychom o to velmi stáli.
LN: Tak to zkusíme...
Našemu známému se stala taková věc. Jel v Praze tramvají a telefonoval. A padlo při tom jméno mojí mámy, Evy Cieslarové. To zaslechl starý muž, který toho našeho známého oslovil. Řekl: promiňte, vy znáte rodinu Jiřího Cieslara, toho zemřelého filmového kritika? Náš známý přitakal, načež ten muž se k němu sedl a pravil: víte, já jsem slíbil Miluš - to byla babička -, že o tom do smrti nikomu neřeknu, ale já už brzy zemřu a nechci si to vzít s sebou do hrobu. Tak vám chci říct, že jsem otcem Jiřího Cieslara. Náš známý na něj udiveně pohlédl, stačil se ještě zeptat, odkud je, pán řekl, že jeho otec byl maďarský Žid, on sám dlouho žil v cizině, před lety se vrátil. Kontakt ale dát nechtěl a pak vystoupil a zmizel. Více se neozval. My jsme na to samozřejmě hleděli vytřeštěně, když jsme si to vyslechli, ale mnohé by to vysvětlovalo. Třeba i ten tátův celoživotní zájem o vše židovské, tu jeho netypickou fyziognomii a i tu jinakost. A taky si myslím, že by byl býval rád, kdyby to věděl. Možná by se mu ulevilo, když by věděl, že ta rozpolcenost může být něčím opodstatněná.
Recenzi deníků Jiřího Cieslara najdete v sobotních Lidových novinách.
Prof. PhDr. Jiří Cieslar (7. 2. 1951 – 16.1. 2006)Český filmový a literární kritik a vysokoškolský pedagog. Od roku 1995 vedl Ústav filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1969 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obory komparatistika (u Václava Černého) a historie. Po zrušení Katedry komparatistiky a vyhnání Černého z fakulty přešel na obor filmová věda na Katedře divadelní a filmové vědy, kterou absolvoval roku 1974. Do roku 1990 pracoval jako redaktor ve filmovém týdeníku Záběr. S manželkou Evou Cieslarovou (dcerou filmového historika Myrtila Frýdy) měl tři dcery (Olga byla k roku 2012 doktorandkou na DAMU, dvojčata Eliška a Veronika) a dva syny (Jiří a Jakub). V roce 1976 se s manželkou podílel na založení, resp. obnovení (nelegálního) spolku SIE (Societas Incognitorum Eruditorum in terris Austriacis, legální učená společnost tohoto jména existovala v Olomouci 1746–52). Od května 1976 do prosince 1988 toto proměnlivé sdružení 12–18 přátel vydávalo strojopisný kulturně-politický měsíčník Acta incognitorum (dnes v Libri prohibiti Jiřího Gruntoráda), kde publikoval řadu filmových kritik a esejů (některé byly po Listopadu vydány knižně ve výboru Concettino ohlédnutí). Ve svobodném režimu začal přednášet na Katedře divadelní a filmové vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde byl v roce 1996 jmenován vedoucím samostatné Katedry filmové vědy. Stal se též interním redaktorem obnoveného týdeníku Literární noviny, po jeho přesunu do Brna v roce 2005 spoluzakládal pražský týdeník A2. Mimo ně publikoval také v časopisech Světová literatura, Respekt, Revolver Revue, Reflex, Týden a v odborných periodikách Film a doba a Iluminace. V roce 2001 o něm natočil Miloslav Novák na FAMU středometrážní dokumentární „zábavný, intimní i ironický portrét“ pod názvem J.C. - Zkušenost s expresionismem. V roce 2003 byl jmenován profesorem a získal Cenu F. X. Šaldy „za vynikající výsledky v oblasti umělecké kritiky a kritické publicistiky“. Byl členem Mezinárodní federace filmových kritiků (FIPRESCI). Vedle mnoha článků mu vyšly knihy Filmové zápisky 1990 - 93; Concettino ohlédnutí: portréty, kritiky a eseje 1975 – 1995; Démanty všednosti (2002, spoluautor), Hlas deníku (2002), Kočky na Atalantě (2003). Zdroj: wikipedie  Jiří Cieslar (1951–2006). |
