Děvčata, nedejte se! Captain Marvel je nevýrazná agitace

Znáte to: od dětství říkali muži Carol Danversové, co všechno nedokáže. Ona přitom chtěla jezdit nebezpečnou rychlostí na motokáře, vstoupit do armády, létat na stíhačce. Jak už to tak dívky mívají. (Nebo by napříště měly mít.) A když se jí to navzdory těm pochybovačným mužům všechno podařilo, něco se stalo. Její šéfka, letecké eso a vědkyně, vynalezla pohon pro překonání rychlosti světla. Pak došlo k nehodě, jejíž podrobnosti si Carol nepamatuje. Vlastně si zprvu nepamatuje vůbec nic, protože pobývá u mimozemšťanů zvaných Kree, kteří jí říkají Vers, a jejich velitel hvězdných sil Yon-Rogg (Jude Law) ji osobně trénuje k boji. Učí ji využívat (nebo spíše potlačovat) ohromnou sílu, která v ní po onom osudovém incidentu dříme. Bytosti z říše Kree bojují s rasou Skrullů, dalšími mimozemšťany, kteří ovládají schopnost vzít na sebe podobu kohokoli, kdo má DNA.

Filmové premiéry: komiksová válečnice se postaví oscarovému rasismu v Americe

Bojiště se jednoho dne v polovině 90. let minulého století přesune na Zemi. Carol tam potká agenta Nicka Furyho (kterého diváci znají z jiných, dříve uvedených, ale časově teprve navazujících marvelovek) v podání razantně omlazeného Samuela L. Jacksona. A posléze také svou kamarádku Marii (Lashana Lynchová), černošku a svobodnou matku, s níž kdysi létala na stíhačkách. I díky tomu se Carol začíná na mnoho věcí upamatovávat a ujasní si, že jejím úkolem je bojovat za mír. A i když obě mimozemské rasy nepovažují lidi za nijak silné tvory, Carol naplní svůj potenciál teprve ve chvíli, kdy přijme svou lidskost. (A přepne k tomu jakýsi vypínač.) Nedává to moc smysl, ale zní to zajisté hezky. Stejně jako když Mariina malá dcerka vyšle svou matku-pilotku do boje po boku tety Carol se slovy, že chce, aby její matka neseděla doma, ale byla jí příkladem.

Logika agitky

Film Captain Marvel z velké části funguje v logice agitky: věci se dějí a slova se říkají proto, že jimi tvůrci chtějí formovat fantazijní, potažmo i reálný svět svých diváků. To samozřejmě není nic nového a výchovný moment je v komiksových příbězích celkem obvyklou ingrediencí. A možná je dokonce svět, jejž tvůrci propagují (tedy svět silných, energických, sebevědomých a veselých žen) lepší než lecjaký jiný. Jenomže když se při jeho vykreslování tak křečovitě tlačí na pilu, neprospívá to nikomu – ani filmovému universu s ženskými hrdinkami, které chce marvelovské impérium počínaje tímto snímkem budovat.

Souvisejícím problémem snímku Captain Marvel je, že svůj didaktický záměr nedokáže zahalit do přesvědčivého a dostatečně atraktivního příběhu. Použité motivy včetně těch, které mají diváky překvapit, působí opotřebovaně a příběh hlavní hrdinky budí nevěřícný údiv – ovšem ne toho správného druhu. Ani její superschopnost (má prostě děsnou sílu) není nijak oslnivá a nemá co dělat s tolik proklamovanou lidskostí, jež by měla hrdinku charakterizovat.

Zjevný je záměr vyvážit dobrodružné příhody a bojové scény humorem; ve výsledku to ovšem působí, že si hrdinka není úplně jistá, zda je na misi vesmírného významu, nebo na prázdninách. Cílem je nejspíš dosáhnout v některých momentech nevázanosti Strážců galaxie, použitý humor se však rekrutuje nejčastěji z kategorie „snaživý“. To je i případ scénky, která divákům (bohužel navždy) vysvětlí, jak přišel agent Fury ke své oční krytce. Až žalostně málo je využit potenciál 90. let, do nichž je příběh zasazen – v podstatě se tato doba připomene jen opakovaným vtipem na téma, že tehdy výpočetní technika fungovala pomalu.

Je možné, že se producentům jejich záměr přece jen podaří a Captain Marvel vejde do dějin jako začátek nové úspěšné epochy populární kultury. Také však není vyloučené, že se od tohoto snímku začne datovat éra, kdy marvelovští superhrdinové přestali diváky bavit.