Mistrovství slova a působivé nálady. Se Zlatým drakem přes legraci ke krvi
Premium
Osazenstvo asijského bistra. Kostýmy Zuzany Štefunkové Rusínkové vystačí s bílými tričky a šedými kuchařskými zástěrami. | foto: NDB
Roland Schimmelpfennig je nejen díky svému důmyslnému stylu vyprávění mimořádným autorem; je také současným nejhranějším německým dramatikem doma i v zahraničí. Lze kvitovat s povděkem, že tuto megahvězdu německého divadla první moravská činoherní scéna inscenuje už od roku 2016; Zlatý drak je v této instituci třetím uvedením autorova textu.
Svět plný migrantů a naší iracionální hrůzy z nich
Glaserova inscenace divadelní hry z roku 2009 (tehdy ji Schimmelpfennig napsal na objednávku vídeňského Burgtheatru a sám ji tam i zrežíroval) v oblouku třinácti let stále ukazuje děsivou aktuálnost i tísnivou existenciální naléhavost textu o běžencích, jejich statusu vyděděnců a stereotypech, s nimiž nazíráme sebe i je. Velkým stísněným tématem je tady dále touha po domově, lásce či obyčejná lidská potřeba někam skutečně patřit.
Zlatý drak je název asijského bistra, v němž pět kuchařů v šíleném chvatu vaří orientální jídla, vlastně kuchtí stejně rychle, jako se mění jejich role i osudy. Pětice herců se v této čínsko-vietnamsko-thajské restauraci a jejím okolí proměňuje v bezmála dvě desítky postav. Schimmelpfennig pozoruje jejich vztahy v různých optikách; muže tady hrají ženy, ženy zase muži, mladí hrají staré a naopak. Výsledkem ale není žádná pomotaná skrumáž, ale mimořádně poutavá i zábavná mozaika, která se slévá do tragického, melancholicky rámovaného finále.
ROLAND SCHIMMELPFENNIG: ZLATÝ DRAKPřeklad: Petr Štědroň Režie: Martin Glaser Dramaturgie: Milan Šotek Scéna: Petr Vítek Kostýmy: Zuzana Štefunková Rusínová Národní divadlo Brno, prem. 7. 10. |
Schimmelpfennig je mistr slova (tady ve svižném, pro inscenaci zrevidovaném překladu Petra Štědroně), mistr vyprávění i působivé nálady, kterou kontrastně skládá z naoko poetických, ale místy surových parabol (bajka o mravenci a kobylce). Mladý čínský gastarbeitr tady trpí ukrutnou bolestí zubu, nemá ale zdravotní pojištění a kolega mu bolístku vytrhne kleštěmi. Zub letí do výše a padá do polévky odnášené hostům. V díře po zubu sedí – v duchu Schimmelpfennigových poetických eskapád – celá kuchařova rodina a čeká na peníze, které jim hoch ze Západu pošle. Ošetřovaný však na následky neodborné operace vykrvácí, jeho tělo je vhozeno do řeky, nehybný korpus je unášený proudem a vrací se domů...
Právě tento dramaticky účinný rozpor ponejvíce zaujal režiséra inscenace Martina Glasera, který svoji devadesátiminutovou inscenaci rozjíždí ve tvaru brutální grotesky, aby ke konci došlo v souladu se záměrem autora k diváckému (vy)střízlivění. Čemu se tady diváci zpočátku až neomaleně smějí, se na konci stává pravým opakem. Je to tísnivá směsice humoru a bizarního nadhledu (přiznám se, že mi veselá rozjívenost premiérového publika místy až vrtala hlavou), s níž se Glaser snaží modelovat a posunovat střípky tohoto příběhu.
Na Schimmelpfenigových textech mně vždy imponovalo, že v sobě nenuceně nesou předpoklad scénické hravosti, kterou inscenátoři musí probudit a rozžít. Brněnští na jevišti tvoří trefné groteskní miniatury, které se skládají ve finální obraz. Někdy je té režijní doslovnosti a prostředků tvrdé grotesky až zbytečně příliš, když spolu souloží dvě hmyzí loutky nebo se stříká krví na stěnu. Dva zvířecí hrdinové – malý vyhladovělý cvrček tvrdě zneužívaný diktátorským mravencem – totiž představují organickou paralelu dění. Ze cvrčka se nakonec vyklube zmizelá sestra umírajícího kuchaře, z níž si jeden z obyvatelů domu učinil drasticky zneužívanou a umučenou sexuální otrokyni.
Glaserovu hereckou inscenaci zdařile dotvářejí také ostatní inscenační složky. Víceúrovňová scéna Petra Vítka s pěti asepticky vykachlíčkovanými kuchyňskými kójemi na horním horizontu simuluje tísnivé odcizení. Odsud vedou lávky ke střednímu plánu jeviště do vlastního bistra, v němž jsou vratké stolky našikmo, podobně jako ve vykrytém orchestřišti, z nějž také nakřivo čouhají části nábytku.
Kostýmy Zuzany Štefunkové Rusínové vystačí s bílými tričky a šedými kuchařskými zástěrami, výtvarnice pomocí jednoduché metonymie obléká další figury (mužské letušky tady mají šátek na krku, kostýmky z látek potištěných oblohou, ženský muž v pruhované košili je už předepsaný autorem). Jistou spodní, náladotvornou tesknost dodává místy použitá slavná skladba Spiegel im Spiegel od Arva Pärta.
Jak už byla naznačeno, Glaser inscenuje vše s požadavky autora třeba na věk či obrácený gender postav, a herectví tady patří ke kvalitám inscenace. Mladá kuchařka Eliška Zbranková zručně přeskakuje do postav dvou chlapů a umírajícího gastarbeitra s vytrženým zubem, je rozkoš pozorovat, jak figury v rychlých střizích tvoří. Výtečný je Viktor Kuzník jako dědeček, servírka či tělesně vykořisťovaná, pantomimicky sugestivní kobylka. Nepřehlédnutelná je ve své pětiroli hostující Hana Doulová, která se na rozdíl od ostatních nespoléhá jen na přímou travestii, ale odlišuje své role tahy zevnitř figur.
Glaser v divácky vděčné a imaginativně rozpohybované inscenaci prošel Schimmelpfenigovou hlavní nástrahou, jak zrežírovat hru, v níž postavy veškeré dění popíší a odvyprávějí. Ukázal, že jeviště Mahenovy činohry je ideálním ringem pro tuto hravou, groteskní tragikomedii, která ve výsledku funguje apelativně i tvrdě společenskokriticky i bez otravného divadelního agitování nastíněných témat.
Vyzkoušejte siPremium za polovinu
Měsíční
Roční
• Hrajete o 10 000 Kč na dovolenou
Dvouleté
Ušetříte 20 %
• Hrajete o 10 000 Kč na dovolenou
Měsíční
Roční
měsíčnímu předplatnému
• Hrajete o 10 000 Kč na dovolenou
Dvouleté
měsíčnímu předplatnému
• Hrajete o 10 000 Kč na dovolenou
Připojte se ještě dnes a získejte:
- Neomezený přístup k obsahu iDNES.cz, Lidovky.cz a Expres.cz
- Více než 50 000 prémiových článků od renomovaných autorů
- Přístup k našim novinám a časopisům online a zdarma ve čtečce


















