Posuzovat letošní ročník nelze tak jako v minulosti, bylo by to hodně unfair, namístě je spíš pochválit dramaturgii a organizaci, že nezkolabovaly a dokázaly si poradit. Nejprve festival přišel o očekávanou hvězdu Roberta Lepage, o niž také delší dobu dramaturgie usilovala. Měl obavy z narůstajících čísel nakažených covidem-19, a tak jeho inscenace 887 nepřijela.
Pak se měnil titul, se kterým mělo přijet Slovenské národní divadlo – místo Havelkovy inscenace Dnes večer nehrajeme přivezli Slováci komorní inscenaci Nepolepšený světec. A pak začaly padat plánované domácí inscenace z několika divadel, program prořídl, ale festival paličatě pokračoval. V této situaci se favoritem a očekávaným kusem stala miniatura z avignonského festivalu – Triumf lásky režiséra Oliviera Pye. Ale to byl tak trochu omyl, ani v původní dramaturgii nebyla inscenace uvažovaná jako profilová záležitost.
Je to kousek pohrávající si s kabaretním žánrem, trochu vaudeville, fraška a operetka sui generis. Stylový je girarďáček hodného zahradníka – stejně jako malované prospekty a žárovčičky, líčení z němých grotesek. Možná tuhle inscenaci lépe ocení francouzské publikum, protože tam bezpochyby najde víc srozumitelných odkazů a pohrávání si s nimi než to české.
Py se volně inspiroval pohádkami bratří Grimmů a stvořil naivní příběh o lásce, která překoná všechny překážky. Spoléhá se na čistou divadelnost a lehkou nadsázku, ale pozornější divák nepřehlédne různá sdělení, která mají svou filozofii, třeba že ženy jsou odvážnější a mají vše ve svých rukách, nebo že i když lze svět zničit, vždy se nabízí šance postavit jej znovu.
Herci jsou muzikální a všestranní, hrají a zpívají, ale také každý obstojně vládne hudebním nástrojem, scény a zpěv jdou v rychlém sledu, sóla i duety znějí svižně, hudba je operetně líbivá. Je to jistě skladný kousek, který může hladce objíždět festivaly, ale stejně tak je dobrým velvyslancem své země – má v sobě příjemnou dávku francouzské lehkosti a šarmu.
Chytit druhý dech
Slovenské národní divadlo mělo těžkou pozici, očekávaná inscenace byla úplně jiného typu, místo ní přijelo chmurné svědectví o totalitě. Nepolepšený světec Ľubomíra Feldeka pojednává o životním osudu slovenského katolického lékaře Silvestra Krčméryho, jejž v padesátých letech komunisté zavřeli za vykonstruovaná obvinění.
Náhradník to měl opravdu těžké. V první půlce inscenace navzdory tématu vyhlížela dost monotónně, nevzrušivě. O předkládaných faktech není co pochybovat, ale chyběl náboj, nedařilo se diváka emočně vtáhnout.
Inscenace mladého režiséra Kamila Žišky využívala pár rekvizit – židlí –, šla cestou zkratky a elementární divadelnosti, ale v první půlce skoro nefungoval střet vězně a jeho mučitele, jehož bezcitnost a zloba neměly žádné valéry. Richard Autner hrál několik záporných postav od vyšetřovatele, který svou oběť po letech potkává, přes další estébáky, soudce a udavače, ale figuru víc stavěl na vnějškových ilustracích. Jenže po přestávce inscenace začala žít jiným životem a chytla se, příběh člověka, který z principu odmítl i amnestii pro politické vězně v roce 1960, získal potřebnou plasticitu a napětí a nakonec i katarzi.
A Matěj Marušin obdařil postavu Silvestra skálopevností, která nevyznívala plakátově, a přesvědčivý byl také ve vnitřních monolozích, v samotě a usebrání. Byl to nečekaný vývoj představení, ale nikoliv nemožný. V Plzni se také hrál již cenami ověnčený Bezruký Frantík Tomáše Dianišky a Igora Orozoviče.
Ve velkém sále Moving Station inscenace vyšla výborně a potvrdila svou pověst. Skvělé kolektivní herectví, úžasná souhra a obdivuhodný výkon Jakuba Albrechta v titulní roli. Nejde jen o fyzickou zdatnost, s níž zvládá všemožné úkoly, které jeho postižený hrdina musí zdolat, je to především obraz duše plné naděje, citu a energie žít a nikdy se nevzdat. Albrechtův Frantík je nesmírně dojemná bytost plná lásky.
Don Quijote v TV show
Do Plzně dojely i brněnské scény, Hadivadlo se představilo Schwabovými Prezidentkami, které Kamila Polívková inscenuje ve výtvarně originálním pojetí. Je tu výborné obsazení, jemuž vévodí Marie Ludvíková v roli Erny; Gretu hraje Monika Maláčová ve vyzývavě ordinérním pojetí a tichou zachránkyni světa skrze záchodové mísy Marjánku vytvořila s tichou důrazností Kamila Valůčková. Ta je pak na nebesa vyzdvižena skladištním vozíkem, zatímco její družky svítí opodál jako mariánské sochy, ověnčené blyštivými cetkami.
Provázek se prezentoval variací na Cervantesova Dona Quijota, pod níž je podepsaný Jan Mikulášek. Rytířem smutné postavy tu je ale televizní moderátor, který se marně snaží zvládnout televizní diskusi, jejíž povrchnost a stupidita jsou nezdolatelné – je to novodobý boj s větrnými mlýny, příslušně groteskní a místy i surreálný.
Mikuláškův přenos tématu do mediálního prostředí je sice výborný nápad, ale nevystačí na délku inscenace, postupně se zahlcuje sám sebou a parodické postupy se opakují až do úplného vyčerpání. Nicméně Dušan Hřebíček v hlavní roli Moderátora je dokonalý ve své líčené empatii, zoufalé snaze neztratit glanc i postupném propadu do totálního zoufalství a deziluze.
Zbývá dodat, že v programu se neztratili a hodně diváků potěšili loutkoví trampové z Naivního divadla v Liberci (O hodině navíc anebo Potlach v hustníku).
Každopádně v Plzni to divadlo neprohrálo ani za tak těžkých podmínek, jaké má dnes nastavené, a je dobře, že festivalový tým to nevzdal.
