Čtvrtek 25. dubna 2024, svátek má Marek
130 let

Lidovky.cz

Do chrámu kolem reklamy. „Nakrmit duši stojí člověka úsilí,“ říká režisér filmu Roura

Kultura

  6:00
PR - Film Roura chce velké plátno, čas, klid a to správné rozpoložení. Především velkolepá kamera Alexandry Ivanovové, která se učila od Vadima Jusova, kameramana slavného Andreje Tarkovského, si to žádá. Vitalij Manskij, ruský režisér ukrajinského původu, natočil na cestě podél plynovodu vedoucího ze Sibiře do Evropy filmový epos o potrubí, plynu a lidech.

Z filmu Roura. foto: VERTOV STUDIO

Roura vypráví o obrovském bohatství na straně jedné a ignoraci lidské duše i těch nejzákladnějších potřeb na straně druhé, o propastných rozdílech mezi těmi, kteří stojí na počátku cesty plynu do Evropy, a těmi, kdo si na něm v Německu pečou špekáčky nebo v Čechách s jeho pomocí spalují mrtvoly. „Nechci hodnotit, kdo žije líp a kdo hůř, vím jen, že žijeme různě a století trvající spor mezi ,zapadniky‘ a slavjanofily potrvá ještě minimálně dalších sto let,“ říká autor jednoho z vůbec nejúspěšnějších ruských dokumentů.

LN: Minulý čtvrtek vstoupila Roura do českých kin. Není to zrovna akční trhák, ale spíš poema ve stylu Tarkovského. Myslíte si, že Evropané v dnešní uspěchané době během honby za penězi a stále vyšším výkonem dokážou sledovat pomalu plynoucí dílo? Porozumějí vůbec lidé bez větších znalostí Ruska a mentality vašich krajanů poetice vašeho snímku?
To ale přece vůbec není film o Rusku a nevyžaduje nějaké zvláštní porozumění. Je to film o Evropě. O lidech žijících na obou stranách roury. Nemyslím, že by bylo možné tento film nějak pochopit do hloubky, ale spíš procítit. Když si doma večer sednete, zapálíte krb a díváte se do ohně, nečiníte tak proto, abyste pochopila strukturu plamene. Ale abyste v sobě vyvolala nějakou emoci. Netrvám na žádném speciálním výkladu filmu. Nechám to na divácích. Asi vás překvapím, když řeknu, že bych právě na Rouru nezval do kin lidi, kteří obdivují Miloše Formana nebo milují filmy Andreje Tarkovského, ale právě ty, kdo se dívají každý den na televizi a do kina chodí jen na vysoce komerčně úspěšné filmy. Pro ně tento film skýtá šanci ponořit se na dvě hodiny do něčeho, co má nějaký jiný smysl.

LN: A najdou si v dnešním uspěchaném světě ty dvě hodiny času?
Někdy člověk někam chce jít, někam míří, ale na cestě ho rozptyluje řada pokušení, lákadel, třpytivých věcí, které mu nabízejí tisíce překupníků. Chceš jít do kláštera, pomodlit se v klidu, a na cestě jdeš kolem kasina, baru a nevěstince. Potřebuješ dost velkou sílu vůle, abys do toho svatého místa došel. Naše současnost je bohužel vystavěna tak, že člověk se leckdy ani nedostane ke svým vlastním pocitům. Pořád vás na vaší cestě k nim někdo chytá za ruce a láká na scestí, někdo, koho vůbec nezajímají vaše pocity, ale výhradně vaše peněženka. Kroutí vám hlavou tak, abyste viděla především reklamu.

Žijeme ve světě, kde to hlavní jsou ekonomické vztahy. A pokud někdo chce „nakrmit“ také svoji duši, vyžaduje to od něj určité úsilí a schopnost dopustit se činu. Musí se prodrat mezi trhovci, kteří si chtějí koupit jeho duši. A dojít až do kina.

VITALIJ MANSKIJ

Narodil se roku 1963 ve Lvově. Jeho první film vznikl v roce 1989 a od té doby jich natočil již více než třicet. Jeho díla byla prezentována v Cannes, San Sebastianu, Rotterdamu či Berlíně, získala více než padesát oceněn

Vitalij Manský

LN: Jak váš film přijali ruští diváci? A jaké vůbec měli možnosti jej vidět?

Získal několik cen, kromě jiných za nejlepší režii na XXIV. ročníku filmového festivalu Kinotavr, za nejlepší nehraný film na ruském kinofestivalu Nika, ale ocenili jste ho i vy, v Karlových Varech, kde dostal cenu za nejlepší dokumentární film, a uspěl i na řadě dalších světových festivalů. Jinak ho v Rusku ale mohli diváci vidět pouze v nezávislé internetové televizi Dožď.

LN: Volám vám do Rigy. Proč ne do Moskvy?
Protože já v Rusku žít nemohu. V tom Rusku, které vzniklo po anexi Krymu, žít nemohu. Mohu tam jezdit, pořádám tam největší festival dokumentárních filmů v zemi a trávím v Rusku hodně času. Ale cítím vážné obavy z toho, co se s Ruskem děje, mám jisté pocity, které mi nedovolují být v Rusku stále, fyzicky bych to nezvládl.

LN: Stejně jako váš velkolepý film o Severní Koreji? Mimochodem málokdo chápe, jak jste mohl v této totalitní zemi delší dobu pobývat a dokonce i natáčet...LN: Jste právě ve střižně. Na čem teď pracujete?
Dokončuji film, který jsem od roku 2014 natáčel na Ukrajině. Je to pro mě velmi důležitý film, opět bude takříkajíc velký. Natáčel jsem na západní Ukrajině i na Krymu. V Donbasu i v Kyjevě. Snažil jsem se zachytit to, co se dělo s Ukrajinou v těchto důležitých chvílích. Česká televize už na tento film koupila práva, takže ho také uvidíte. Je to z oblasti fantazie, že se mi to povedlo. Sám tomu stále dobře nerozumím. Jak se mi to povedlo?