Podobné je to s mapou. Jistě, musí být přesná a obsahově bohatá, ale k tomu se pojí i jistá – matematicky těžko definovatelná – přehlednost, lahodnost pro oko uživatele či ladnost, estetičnost. To vše vrchovatě platí pro Müllerovu mapu Čech z roku 1720. K jejímu třísetletému výročí uspořádalo zvláštní výstavu Národní technické muzeum v Praze.
S tím starým mapovým dílem se pojí dost superlativů. Je to největší mapa Čech: 25 sekcí dá dohromady téměř čtverec o rozměrech 3 x 2,5 metru. Z toho plyne, že její plošné využití je dost omezené. Jako celek funguje spíše reprezentačně, třeba v Kanceláři prezidenta republiky či na chodbě Přírodovědecké fakulty UK.
Müllerovo dílo je historicky poslední u nás, kde práci vedl jediný člověk. Další celostátní mapování, například vojenská, už řídil celý úřad. Jan Kryštof Müller (1673–1721), rodák od bavorského Norimberka, přesto stačil zmapovat Uhry, Moravu a Čechy (nestihl už plánované Slezsko), což je na jeden nepříliš dlouhý život úctyhodný výkon.
Jeho mapa je též poslední, která nebyla komponována do předem stanovené matematické sítě či konstrukce. Lidově řečeno: je to poslední stará dobrá ruční práce, i když zde slovo „ruční“ musíme brát s rezervou. Jistá přístrojová technika už byla k dispozici.
Ale máme-li ze všech superlativů vybrat ten, na němž se shodnou snad všichni kartografové, historici, kunsthistorici či grafici, je to mapa nejkrásnější. Upřímně řečeno, hlavně proto je tak často reprodukována v různých publikacích či třeba nástěnných kalendářích. A i proto ji začátkem tohoto měsíce vystavilo Národní technické muzeum, bohužel jen do svého nuceného uzavření. Ale Müllerova mapa je takový počin, že ji opečovávají v řadě jiných institucí. Mimo jiné i v Historickém ústavu Akademie věd ČR. Už léta je zdigitalizovaná. Chcete-li vidět, jak vypadá nejkrásnější mapa, stačí se dostat na Wikipedii, na heslo Müllerova mapa Čech, a to už vás navede na mapový portál Výzkumného ústavu geodetického, topografického a kartografického. Tam si ji můžete po libosti prohlížet i zvětšovat.
U map se vždy bojuje mezi přesností a krásou.V tomto smyslu je Müllerova mapa jakýmsi téměř ideálním kompromisem. Graficky vzato je barokně zdobná (na okrajích), ale mapový obraz se podobá dnešnímu. Terén sice vyznačuje „kopečková metoda“ místo vrstevnic, což působí bizarně. Ale upřímně, pokud si vyberete území nepoznamenané povrchovou těžbou uhlí či stavbou rozsáhlých dopravních koridorů, například Pelhřimovsko, s Müllerovou mapou byste se tam neztratili ani dnes.
To dílo dobře ilustruje rozhraní dvou epoch, technologicky i esteticky. Podobně jako před 500 lety působily poslední iluminované rukopisy krásněji než první tištěné knihy, před 300 lety působila Müllerova barokní mapa krásněji než to, co si technologie vynutila po ní. Ostatně známe to i z čerstvé minulosti. Například německý týdeník Der Spiegel v 90. letech otálel s přechodem na digitální tisk, potřeboval totiž amortizovat klasickou tiskárnu. A nostalgici se slzou v oku dodnes vzpomínají na krásné černobílé fotky reprodukované hlubotiskem.
300 LET MÜLLEROVY MAPY ČECHNárodní technické muzeum |
