Dokument Moje žádná odhaluje zákulisí života v radikální komuně

V dobách největší slávy Friedrichshofu v komuně žilo kolem pěti set lidí, mezi nimi i desítky dětí, jež se v tom prostředí narodily, byly jím formovány. Patřil k nim také Paul-Julien Robert, režisér Mojí žádné rodiny. Jeho film se dá chápat jako pokus uspořádat svoje vzpomínky, najít v nich nějaký smysl. Chvílemi připomíná album rodiny, která však nebyla. A přesto tomuhle svému členovi způsobila zranění, s jejichž následky se dodnes nevypořádal a asi už nevypořádá.

Z filmu Moje žádná rodina.

Otto Mühl patřil mezi vídeňské akcionisty, kteří v druhé půli 60. let pořádali značně skandální happeningy, často připomínající nějaké temné rituály, při nichž se hojně využívaly všelijaké tělesné tekutiny a vůbec materie. Také maloval, jeho díla ze všech oblastí jsou vystavována ve významných světových galeriích. Zemřel letos v létě.

 Radikalismus kolegů akcionistů mu počátkem 70. let přestal stačit a šel dál, od tvorby, jež používala lidské tělo jako nástroj, k přetváření lidí. Začal budovat komunu ve Friedrischofu (oficiálně Akčně analytická organizace). Jejím smyslem bylo osvobodit členy od zátěže, již na ně uvalila buržoazní společnost ("narušená matka může mít jen narušené potomky"), především z pout patriarchální rodiny.

Volná láska, ale i osamělost a strach

V komuně se proto kromě společného vlastnictví důsledně pěstovala volná láska, vztahy dvojic byly zapovězeny, osobní růst členů měla urychlovat společná sezení, během nichž byli jednotlivci (dospělí i společně vychovávané děti) podrobováni Mühlově "akční analýze", její součástí bylo kromě předvádění vůdcem komuny komentovaných a hodnocených uměleckých kreací také třeba symbolické zabíjení rodičů. Děti z komuny byly do sexuální praxe zasvěcovány v rané pubertě. U dívek si praktickou stránku věci vzal na starost Mühl sám, chlapce vyučila jeho bývalá manželka.

Paul-Julien Robert se v komuně narodil a byl v ní i počat, totožnost biologického otce dlouho neznal – vzhledem k okolnostem logicky. Ve Friedrichshofu prožil dvanáct let, pak zakusil šok z kontaktu s venkovním světem, v době natáčení filmu mu bylo dvaatřicet.

V Mojí žádné rodině zaznamenává setkání matkou. Ke komuně se přidala mimo jiné proto, aby zapomněla na svého bývalého přítele, a jistě i kvůli odporu vůči rigidním poměrům, jež tehdy v Rakousku panovaly (chtěla-li například vdaná žena nastoupit do zaměstnání, potřebovala k tomu manželův písemný souhlas).

Jejího syna vychovávala komuna, ona sama od něj byla dlouho odloučená, když byly Paulovi čtyři, odjela na rozkaz společenství vydělávat peníze do Švýcarska. Paul jí po letech popisuje, jak komunu vnímal, spolu navštěvují jeho hypotetické otce, nakonec dojde i na toho faktického. Režisér hojně čerpal z videoarchivu komuny, plného záznamů šťastně vyhlížejících lidí, oddávajících se rozličným tvůrčím činnostem, dětí šťastně a rozpustile si hrajících v kolektivu nebo opečovávaných společenstvím těch starších.

Podstatně temnější obraz ale vyvstává z Paulových vzpomínek a rozhovorů, které vedl s jinými vrstevníky, již ve Friedrichshofu vyrůstali. Různými slovy mluví všichni o tomtéž. O osamělosti, strachu a všudypřítomnému a neustávajícímu tlaku ke konformitě.

Komuna "osvobozených" byla totiž velmi důkladně hierarchizovaná, pro každého existovalo nějaké místo v žebříčku, od čehož se odvíjely výhody i povinnosti. Každodenní povinná vystoupení před hodnotícím Mühlem byla traumatizující, nešlo v nich o nějaký autentický projev člověka, jenž "odhodil krunýř", ale o snahu trefit se do očekávání autority.

Do filmu jsou zařazeny i záběry, v nichž vůdce před nastoupenou komunou plísní vzpurného kluka – nic drastického, jen příkrá slova a chrstnutí vodou, stejně se na to ale těžko dívá. Když jeden někdejší chlapec z komuny mluví o tom, jak ještě dlouho po návratu do normálního života nebyl schopný udělat ani to nejbanálnější rozhodnutí kvůli strachu, že udělá nesprávnou volbu a bude mu to vyčteno, zní to naprosto přesvědčivě. Paul-Julien Robert ve filmu neakcentuje ty pikantní, skandální aspekty života ve Friedrichshofu. Zaměřuje se spíš na každodennost a zranění, jež si odtud on a jeho druzi odnesli.

Možná nejvýmluvnější jsou scény ze současnosti, kdy je režisér ve společnosti matky, která podobně jako jiní vrstevníci komunu popisuje o hodně smířlivěji než tehdejší děti. Na jedné straně spořádaná dáma, v níž se cosi pere, možná by se synovi ráda otevřela, ale neví přesně jak. Proti ní mladý muž, navenek vystupuje klidně a taktně. Vyzařuje z něj ale chladný odpor, jako kdyby se pořád musel přemáhat. Plod snahy uniknout z tyranie otců, kteří si někdy zaslouží vzpouru. Sám ale takovou figuru nemá, nepoznal ani rodinu, zná jenom její absenci. Možná by mu pomohlo někoho symbolicky zabít, není ale koho.