Dokument Nový život: Táta nám nakonec stejně nic nepoví

Vzhledem k počtu rozvodů a rodičů, kteří se sice nerozvedli, ale společně děti nevychovávají, nemůže pro vysoké procento diváků tematicky vyznívat sedmasedmdesátiminutový dokument Nový život jinak než povědomě a důvěrně. Absolvent filmové dokumentaristiky na FAMU Adam Oľha (1984) pracoval s tím, co prožíval ve své vlastní rodině. V roce 2005 se jeho otec, divadelní a televizní režisér Matúš Oľha (1959), rozhodl odejít odmanželky Jany, uznávané herečky Slovenského komorného divadla v Martine. Kromě prvorozeného Adama zplodili Oľhovi pět dalších dětí, dcer. Student Adam tedy zůstal v rodině jako jediný muž; vedle matky a sester nelze pominout ani babičku, která žije v domácnosti také.

Po stopách záhady

Adam Oľha využil faktu, že otec prakticky po celou dobu vztahu s Janou Oľhovou, rozenou Geišbergovou (1959), hojně a rád filmoval a fotografoval. Chopil se tohoto materiálu a na něm snímek postavil: z dochovaných amatérsky snímaných filmečků a ovšem z pozoruhodných černobílých rodinných fotek, jejichž poetika by se dala přirovnat k záznamům Bohdana Holomíčka, se Adam odrazil k vyprávění. Zkomponoval osobitý obraz jedné rodinné historie. A rovněž záhady. Totiž: proč otec od početné rodiny vlastně odešel, co bylo tím impulzem či onou silou, která jej odtáhla pryč? Proč vůbec započal svůj „nový život“? Matúš Oľha si totiž s mladší - třeba říct, že ve srovnání s herečkou Janou nezajímavě, šedivě působící - partnerkou pořídil další dítě (opět se narodila dcera). Uspokojivé odpovědi se však Adam nedočká. Což filmu Nový život v ničem neškodí, protože divák vidí, že autor se snaží otcovu motivaci pochopit a dosíci se jí. Jenže otec spolupracuje jen napůl; když vůbec synovi odpovídá, tak úsečně, obecně, povrchně, vyhýbavě.

Dokument Nový život se tedy pohybuje na vcelku všedním tematickém půdorysu, byť je samozřejmé, že šest dětí není ve středoevropské zemi počátku 21. století zrovna obvyklý počet potomků. Rovněž základní režisérův motiv se nevymyká tomu, o čem přemýšlejí děti, když se rodina rozštěpí: Proč se nám (mně) to stalo? Ale již mnohem méně obvyklé je, když se potomek začne rodičů a případně sourozenců na tuto otázku cíleně tázat, když analyzuje, co to dělá s ním, s matkou, s rodinou. A ještě daleko neobvyklejší, prostě výjimečné je to, jak se Adam Oľha materiálu chopil.

Adam podává tu rodinnou situaci jako svůj problém, své téma. Nikdo tu nic společensky nezobecňuje, nekomentuje zvenčí, pouze aktéři se vyslovují k tomu, co bylo a je. Dokumentarista klidným, téměř rezignovaným hlasem v komentáři pod záběry sděluje základní informace. Obrazovou koncepci Nového života režisér postavil tak, že četné archivní sekvence složené z filmových záběrů a fotek, které nasnímal otec Matúš Oľha, tvoří s novými partiemi zcela organický celek - jako kdybychom po celou stopáž dokumentu vlastně sledovali home video, aniž bychom nabyli dojmu, že je to jen jako, že jde o rafinovanou stylizaci nebo o z nouze ctnost.

Příbuzné Adam několikrát naaranžuje do statických pozic na způsob rodinných fotografií. V těchto dlouhých a přímých pohledech se dá číst jako v knize. Dospělé a dospívající sestry se svěřují s problémy, které mají v komunikaci s muži - jednak se na tom svým odchodem podepsal otec, chtě nechtě jim chyběl reprezentující mužský element, jednak „přebabované“ prostředí generuje specifický druh hysterie a také (pod)vědomě odpuzuje určitou část mužů, kteří by se chtěli k některé z Adamových sester přiblížit.

Co se nám to vlastně stalo

Na hranici vtipnosti a podmanivosti, ovšem i jistého „měkkého“ šílenství se pohybuje nejmladší dcera, která dění komentuje svým rapovaným zpěvem. Režisér malou sestru jednou při její pop kreaci ukáže, pak už ji v obraze takto nepředvádí (dobře ví, že by to najednou mohlo být laciné), jen její inspirovaný slovní proud pouští do zvukové stopy coby svérázný komentář rodinných poměrů.

Hudba Ľuba Burgra a Daniela Hurtuka jemně podtrhuje bizarnost a chaotičnost rodinných konstelací. Střih Jana Daňhela pracuje jak s rychlým sledem obrazů, které zprostředkovávají náročnost spolužití v početné rodině, tak nechá obraz prodlévat na detailech, například na tváři Jany Oľhové, když se líčí v divadle - to vystupují na povrch stopy času. Ale celá ta formální jemnohra Adama Oľhy stojí zde ve službě -promiňte ten patos, ale lépe to napsat neumím - životu. Tak jako si otázky, co se nám to vlastně stalo, nejprve kladl adept režie Adam, tak si zase otázky po odpovědnosti, závazcích a „nových životech“ uvědomuje divák po skončení Oľhova povedeného celovečerního debutu.