Pavol Kubáň studoval v Bratislavě a Banské Bystrici, v České republice se skvěle uvedl v roce 2017 jako Jaufré v brněnské inscenaci opery finské skladatelky Kaiji Saariahové Láska na dálku, v pražské Státní opeře zpíval Marcella v Bohémě, v Liberci ho dvojrole démonických monster, žárlivého mrzáka Malatesty a chamtivého Barona, v operách Sergeje Rachmaninova Francesca da Rimini a Lakotný rytíř doslova katapultovala mezi nejzajímavější osobnosti naší operní scény.
Lidovky: Máte za sebou vystoupení v řadě zahraničních divadel. Jak je těžké se dnes v barytonovém oboru prosadit?
Není to jednoduché. Obzvlášť v této době je náročné se vůbec nějakým způsobem realizovat. Hodně záleží na vokálních, interpretačních a osobnostních danostech. A čím dál důležitější je agentura, která umělce zastupuje, i ochota sólisty chodit na předzpívání, soutěže a podobně. Mám pocit, že operní svět je dnes často víc o byznysu než o umění.
Lidovky: Vnímáte roli Dona Giovanniho ve Stavovském divadle, kde měla tato „opera oper“ pod Mozartovým řízením premiéru, jako metu, milník ve vaší dosavadní kariéře?
Je to pro mě velká čest, vytvořit postavu Giovanniho přímo zde. Upřímně se na to velmi těším a jsem vděčný za takovou příležitost. V tuto chvíli je těžké říct, jestli to bude pro mě milník, uvidíme až nějaký čas po premiéře.
Lidovky: V nejrůznějších inscenacích této Mozartovy opery jsme viděli Dona Giovanniho jako neodolatelného svůdce, který si užívá svůj promiskuitní vztah k ženám, ale i impotenta, který zájem o ženy jen předstírá, či elegantního šlechtice i odpudivého „houmlesáka“. Jak tuto rozporuplnou postavu chápete vy?
Osobně ji vnímám jako archetyp svůdce a volnomyšlenkáře. Chápu ji jako narcistického, jemně arogantního a chladného nihilistu, který si myslí, že může bez újmy zneužívat všeobecně uznávanou morálku ve svůj prospěch. Podle mě nejlépe vystihuje filozofii tohoto šlechtice výrok Dona Juana ve hře Tirsa de Moliny: „Času dost, nic nezmeškám.“ Don Giovanni je pro mě také symbolem momentální lidské touhy. Člověka, který není schopný najít smysl života a skutečné uspokojení (pravou lásku), proto je odsouzený k věčnému hledání.
Lidovky: Měl by Don Giovanni opravdu skončit v pekle?
Pokud uvažujeme o pekle jako o místě, kde není přítomná skutečná láska, tak Don Giovanni zažívá pekelná muka už taky na zemi.
Lidovky: Která z árií Dona Giovanniho je podle vás nejobtížnější – brilantní Šampaňská, zamilované dostaveníčko služce Dony Elvíry, instrukce Masettovi, kde najde toho bídáka Giovanniho? Nebo jsou náročnější ansámbly?
Každá z těch árií je velmi specifická a dokáže dostatečně prověřit technickou připravenost interpreta. Mým nejoblíbenějším místem je finále opery, které je ovšem zároveň pro mě také nejnáročnější. Nikoli po vokální stránce, ale abych po té interpretační hodnověrně vyjádřil, co se odehrává uvnitř Giovanniho, v něm samém. Dynamika hudby a její dramatický náboj mi to do značné míry ulehčuje. Giovanni ztrácí kontrolu nad životem, lavíruje, jako kdyby chtěl couvnout, ale je to zatvrzelý šlechtic. Komtur je přízrak, symbol lidských obav. A Giovanni má největší strach z toho, že nenašel, co hledal – a chápe, že už nemá čas.
Lidovky: V Palermu jste zpíval hlavní roli v opeře Jaromíra Weinbergera Švanda dudák. To dnes není právě běžný titul, u nás je skoro zapomenutý. Proč se pro Švandu rozhodli a jak jste se k hlavní roli dostal vy?
Velkou zásluhu na oživení Švandy dudáka má Eytan Pessen. Když jsem hostoval v Drážďanech, byl v té době šéfem zdejší Semperovy opery a uváděli zde s velkým úspěchem novou inscenaci tohoto díla. Vznikla v koprodukci s Teatro Massimo v Palermu, které mě později oslovilo. Švandu jsem nakonec zpíval i v Drážďanech.
Lidovky: V jakém jazyce se zpívalo? A jakou měl v Palermu Švanda dudák režijní a scénickou podobu – a divácký ohlas?
Zpívalo se v původní češtině. Inscenaci režíroval Axel Köhler, kritici ji oceňovali a pozitivní byly i divácké ohlasy. Celková koncepce s poutavou scénou zůstala klasická, koncipovaná velmi přímočaře a smysluplně. Švanda dudák se i díky tomuto nastudování dostal do povědomí více divadel, která ho nyní zařazují do svých dramaturgických plánů. Kvalitou si tato opera takovou pozornost opravdu zaslouží. Málokdo ví, že v době svého vzniku to byla jedna z nejhranějších oper ve světě.
Lidovky: Jak tuto podivnou koronavirovou dobu vnímáte a daří se vám vyrovnat se situací, se kterou nikdo nemáme zkušenost?
Jsem přesvědčený, že všechno zlé je k něčemu dobré. Určitě to není pro nikoho lehká doba, ale člověk si díky ní začíná více vážit toho, co má, těšit se z maličkostí a uvědomovat si, jak důležitá je pro něho rodina a přátelé. Je to v podstatě jako s Giovannim, který požitky a konzumním způsobem života zaháněl prázdno uvnitř sebe, protože nedokázal najít smysl života – skutečnou lásku. I dnešní společnost je bohužel orientovaná podobným směrem. Smysly otupené takovým způsobem života nedokážou rozpoznat v životě to důležité. Možná právě teď máme příležitost to napravit…
