Drtivá odhalení na pohřební hostině. Inscenaci Srpen v zemi indiánů zdobí herecké výkony

Komplikovaná rodinná šaráda se rozkrývá po pohřbu otce rodu Beverlyho Westona. Při karu na jeho počest vyhřeznou komplikované vztahy mezi matkou Violet (Markéta Tallerová), trpící postupující rakovinou a závislou na velkém množství medikamentů, a jejími třemi dcerami. Barbara (Veronika Korytářová) přijela na pohřeb s manželem (Martin Stránský), jejich vztah už je však pouze formální. Karen (Barbora Bezáková) přiveze do rodinného sídla svého přítele (Tomáš Impseil), ten ovšem pod vlivem společného kouření „trávy“ málem svede teprve čtrnáctiletou Barbařinu dceru Jean (Michaela Foitová).

Třetí dcera, Idy (Karolína Baranová), má milostný vztah s Charliem (Ondřej Novák), synem Violetiny sestry Mattie (Štěpánka Prýmková), tedy bratrancem, jak se však později v efektním sestupu do příbuzenských peripetií ukáže, vlastně bratrem (nebožtík Beverly měl krátké dobrodružství s vlastní švagrovou).

Nebezpečné vztahy jako divadlo citů. Neodolatelný Valmont se vrací na scénu

Tento komplikovaný a snad až příliš fabulačně nařasený vztahový labyrint zpřehledňuje Dominikova inscenace v úctyhodném tvaru. V úvodu se sice prezentace postav skládá trochu klopýtavě, je to však způsobeno také dramaturgicky „slabší chvilkou“ autorovou, krátkým výstupem později zemřelého Beverlyho (spáchal sebevraždu) v prologu, některé inscenace ho ostatně vypouštějí. Zde postavu bizarního bohémského básníka v podání Ladislava Duška jakoby ilustruje song Simona a Garfunkela Only living Boy in New York (píseň se ozve i před koncem inscenace, po totálním rozvratu rodinné konstelace).

 Divadelně působivou situací je především smuteční večeře s deseti lidmi u stolu a obsluhující indiánskou služebnou (Jana Hejret Vojtková). V dramaticky se vyhrocujících slovních přestřelkách, komplikovaných navíc kvůli neobratnosti jednoho z účastníků večeře jídlem vysypaným na zem, vyniknou herecké výkony kulminující ve druhé části inscenace. 

Zaujme především matka Violet v podání Markéty Tallerové, jejíž síla i slabost evidentně závisí na prášcích, s dcerami hraje mimo jiné o to, která z nich bude sdílet její umírání (Idy, která s ní dosud bydlela, hodlá navzdory všem odhalením odjet s Charliem). Za Tallerovou nijak nezaostává kreace Veroniky Korytářové, jejíž Barbaře se hroutí svět, manžel ji opouští a z dcery roste dost problematická bytost. Sestry se snaží vmanipulovat Barbaru do role té nejodpovědnější a přenechat jí starost o matku. 

Korytářová je silná v nasazení přechodně energicky bojovných postojů, ale také v zoufalé únavě, pramenící i z prohry v citovém životě. Menší rolí se blýskne zkušený Václav Helšus, hraje laskavého Charlieho otce, vlastně otčíma, dokáže s mužnou důrazností odrážet manželčinu útočnost vůči vlastnímu synovi, motivovanou patrně jejím „nezpracovaným“ prohřeškem – početím potomka z nelegálního svazku.

Výtvarná složka působí na můj vkus v evokaci Ameriky hodně doslovně, do stěn tří pokojíků, zabudovaných do horizontální konstrukce, jsou promítnuty obří kaktusy v přísvitu rudých červánků, postavy jsou oděny do víceméně jednotných kostýmů, na nichž jakoby vytvořeny technikou batikování přecházejí jedna do druhé „přírodní“ barvy (odstíny hnědé a zelené). To vše dodává inscenaci atmosféru téměř westernovou. Nicméně silné herecké kreace dokážou toto zdobení překrýt.