Vypravěč Druhého Německa sice tvrdí, že píše cestopis, ovšem nakonec to vypadá spíš na sci-fi. Protože opravdu dnes někdo mladý jede dobrovolně do dovolenkového resortu plného Němců? A to už vůbec nemluvíme o tom, že jde o Čecha – leda by se snažil tímto krokem přiřadit k německému národu… Ondřej Škrabal (1992) každopádně svou novelou zaujme nepoměrně víc než předchozí povídkovou knihou Cesta k billboardu (2022).
.
Druhé Německo jako by však bylo cenné tím, že potvrzuje určité trendy české literatury. Prvním z nich je, že se zdejší tvůrci, naposledy David Zábranský, zabývají – jsou nuceni zabývat se – situací literáta, která se týká většinou ekonomické stránky, ve společnosti, v níž se odráží celkový nezájem. V tomto směru Ondřej Škrabal skvěle formuluje to, co se ztrácí v jednostranně hysterické debatě: „Za sto let jsme se dostali z pozice, kdy spisovatelky (Woolf) viděly emancipaci ve vlastním pokoji a příjmu nezávislém na mužích, do situace, kdy si bydlení sám pro sebe nemůže dovolit vůbec nikdo a závislí jsme všichni… Všichni jsou závislí na několika jobech zároveň.“
Druhé Německo
|
Stejně přesný je autor Druhého Německa, když charakterizuje všechny ty literární rezidence, které rozevírají náruč, aby pak odsypaly pár zlaťáků a po ulovených nebožácích vyžadovaly, aby napsali zbytečný text spojený s dotyčným místem: „Většina literárních rezidencí se rovná spíše velmi špatně placené pracovní cestě, panáčkování a hraní si na maskota té či oné instituce a většinou ani nenahrazuje ztracený příjem za neplacené volno.“
Kde popíjejí Němci
Není proto divu, že si vypravěč Druhého Německa domlouvá s nakladatelem sepsání cestopisu právě z oblíbeného dovolenkového resortu Němců, Mallorky. Je to nevýhodné a prodělečné, ale aspoň něco, protože nic výhodného a výdělečného na obzoru není. Takže práce během dovolené. I když tady musíme dodat, že létání do takových resortů se zdá záležitostí končícího světa – generací, které pomalu vymírají. Nebo další generace skončí u stejného „užívacího“ módu a evropští burani se budou dál zarudlí válet na pláži a nadávat na jídlo v hotelu?
Volíme Knihu roku LN. Zapojte se do hlasování, vyhrajte poukazy na nákup knih |
Právě s hyperbolou, v níž se spisovatel baví s nakladatelem o cestopisné zakázce, si ovšem Ondřej Škrabal příliš práce nedal. Nepůsobí to ani komicky, ani důvěryhodně. Vůbec Druhé Německo vyznívá daleko lépe v pasážích, kdy je zachycováno či komentováno více či méně nechutné okolní dění – často za pomoci poznámek pod čarou –, přičemž novele evidentně padá řetěz ve chvílích, kdy vypravěč mluví o sobě, o své samotě.
Jaksi zvnějšku přimontované se zdá i to, že chodíval s dívkou, s jejímž dvojčetem – které mezitím změnilo pohlaví – se setkává právě na Mallorce. Tak se dozví, že se jeho bývalá láska sprovodila ze světa. Potřeboval autor implantovat do textu něco trendy a závažného, nebo to jen neumí věrohodně podat? Zato veškerá ta dovolenková rozcapenost v podobě barů, kde opilí Němci rozjařeně naslouchají ze své domoviny přivezeným zpěvákům, je popsána tak, že si ji budeme pamatovat. A je jedno, zda si to autor kompletně vymyslel, nebo to pouze odpozoroval.
Revoluce vychová lépe než rodiče. Vásquez v Ohlížení předvedl nanejvýš disciplinovaný výkon |
Při čtení Druhého Německa si též můžeme říkat, jak pestrá je letošní tuzemská prozaická nabídka. Zatímco kupříkladu Tereza Boučková píše o smíchovském činžáku a Jiří Hájíček se zabývá tím, zda půda zůstane v držbě „všech dobrých rodáků“ jedné jihočeské vsi, Ondřej Škrabal nás zavádí do ciziny mezi cizince. Na druhou stranu čtenáře nemůže nenapadnout, co by vlastně z Druhého Německa zbylo, kdyby se mělo přeložit do němčiny... Většina informací je pro tamní obecenstvo běžně známá, takže by si říkala o vypuštění. Novela se tak sice vydává do světa, nakonec je však lokálně omezenější než české romány zabývající se lokálními tématy.
Urláb hezky česky
Ondřej Škrabal tedy odchodem do Německa udělal to, co učinila řada spisovatelů za komunismu, aby mohli svobodně žít a pracovat. Obětovali jazyk, případně riskovali, že budou muset čekat, zda jejich díla někdo přeloží. Nikoho asi v roce 1989 nenapadlo, že další generace budou opět odcházet, dobrovolně – i když pochopitelně s možností se kdykoli vrátit.
Jak sdrátovat dobrodružný román? V novince se setkáme s Mayem, Štorchem i Burianem |
Jaroslav Rudiš, rovněž žijící v Německu, už píše vesměs německy. Radka Denemarková také nejvíc uspěla v německy mluvícím světě, a dokonce nabádá spisovatele, aby co nejdříve opustili českou kotlinu, která je bude dusit v rozletu. Mimochodem, oba zmíněné literáty nyní ocenil český prezident – jedná se o amatérské nedopatření ze strany hlavy státu, nebo o naznačení, jakou cestou by se měli vydat další zdejší autoři? Mají se stát odchody za hranice něčím typickým pro českou literární současnost? A dělají to tvůrci proto, že zkrátka chtějí objevovat a jinde se cítí lépe, především proto, že se jim tam jeví být prostředí vůči literatuře nastavené nepoměrně vstřícněji?
A můžeme pokračovat, neboť se nejedná jen o německojazyčnou oblast. Vzpomínky na úhoře (2022) Anny Cimy připomínaly překlad nepříliš dobrého staršího japonského románu. Letošní Narušení děje Emmy Kausc – směs patetické bezradnosti a legračního mudrování – zas působí jako překlad staršího anglicky napsaného románu. K tomu je dobré připomenout, že jsme díky překladu Kosmonauta z Čech viděli, s čím údajně uspěl Jaroslav Kalfař v USA – a co všechno kolem toho v našem provinčním státě následně leckdo natropil, aby vypadal světově.
Injekce pro literaturu
Každého hned napadne, že pokud v té které zemi žijí a jsou ještě tak mladí, mohli by začít brzy psát nejen o tamní zemi, ale též tamním jazykem další. Budou mít větší publikum, větší slávu, větší honoráře… Ale i větší konkurenci. Spousta českých románů by jinde vůbec nedošla publikování, byla by považována za polotovary. A i v případě, že by skvělý český román existoval, bylo by těžké uspět – trhy bývají nasycené domácí tvorbou, a navíc chybí dostatek dostatečně kvalitních překladatelů z češtiny. Ovládnout cizí jazyk tak, aby v něm mohl spisovatel psát, a zároveň uspět v cizím prostředí je skutečně obtížné.
Zpětně napsat scénář svého života. Borodinová ve svém románu vzpomíná na Kunderu |
Proto mnohým nezbyde než psát dál česky o cizině, a tak být exotickým prvkem zdejší literatury – pro někoho automaticky světovým, když se v těchto dílech nepíše o českých luzích a hájích. A tak se ti, kdo jinde neuspěli, mohou vrátit do české provinčnosti, a ještě získat punc výjimečnosti. Aspoň v něčem se literatura neliší od jiných oborů: ti, kdo by opravdu za našimi hranicemi uspěli, zde mohou být hravě nahrazeni zdomácnělými Ukrajinci. Vzpomeňme román Evropanka Alexeje Sevruka či básnické sbírky Iryny Zahladko.
Anebo to všechno je pouze důsledkem toho, že dnes se snadno cestuje a stěhuje, tedy multikulturalismu? A nečeká náhodou česká literatura stále na pořádnou injekci jinakosti, jíž se kdysi dostalo britské literatuře s nástupem autorů jako Salman Rushdie či Kazuo Ishiguro?
