Past na Iggyho Popa sklapla a přinesla desku Teatime Dub Encounters |
Skvělé album Post Pop Depression, které v roce 2016 Iggy Pop připravil společně s producentem a kytaristou Joshem Hommem a které se stalo jedním z jeho nejlepších, proklamoval jako svoje poslední. Když pak vyšlo živé dvojalbum s Hommem vedenou kapelou, jež zpěváka doprovázela na části turné (na našem pražském Metronome Festivalu 2016 bohužel ne, byť to byl výborný koncert), dalo se to brát jako součást jednoho projektu.
  |
Vloni v létě Iggy Pop ve spolupráci s elektronickou kapelou Underworld vydal čtyřpísňové EP Teatime Dub Encounters, které spíš než nějaká třeskutá kvalita provázela zábavná historka o tom, jakou drobnou lstí elektroničtí klasici starého rockera ke spolupráci přesvědčili (stručně řečeno: hotelový pokoj, do kterého jej pozvali na „oťukávací“ schůzku, byl vybaven jako nahrávací studio a připravené hudební základy už jen čekaly na Mistrův hlas). Šlo ovšem jen o jednorázový výstřelek, který v zásadě proklamace o konci nahrávací kariéry nezpochybnil.
Po depresi svobodný
Až nyní, kdy Iggy Pop přichází s novým albem Free se vším všudy, tedy jasně danou produkcí, promo kampaní a všemi dalšími náležitostmi, je jasné, že žádný konec kariéry nenastal. Byť zhruba půlhodinová stopáž naplňuje definici alba jen taktak.
Iggy Pop tentokrát v produkční a autorské spolupráci s trumpetistou Leronem Thomasem a kytaristkou říkající si Noveller namíchal prazvláštní koktejl, na míle vzdálený jednoznačné údernosti minulého alba (a vlastně většiny Popových alb obecně).
Jen méně než polovinu deseti „tracků“ tvoří písničky v pravém slova smyslu. Patří mezi ně nejrockovější příspěvek Loves Missing s výrazným strojovým rytmem a kytarovými riffy, evokující Popovu (a Bowieho) berlínskou éru, z níž čerpala i deska Post Pop Depression, ale spíš než jako „jakoby vypadlá“ z ikonického alba The Idiot působí jako písnička na něj záměrně nezařazená.
Písňovou strukturu najdeme i v Sonali, která svým podmanivým zvukovým prostředím a pěknou hrou Lerona Thomase může evokovat bowieovské sbohem Blackstar, natočené také s jazzovými hudebníky. Ale tam, kde Bowie s producentem Tonym Viscontim nabízeli sofistikovanou a do posledního poloneslyšného zvuku dokonalou opulentnost, nabízí Pop s Thomasem spíše umírněný minimalismus. Přehledný, často – hlavně díky Thomasově trubce – emotivně silný, ale dost často bohužel i působící jaksi neduživě.
Minimalismus (samozřejmě zde nemáme na mysli žánr soudobé klasické hudby, mluvíme o minimu použitých prostředků, nikoli repetitivnosti) je ostatně idea vztahující se k celému albu Free. Vezměme už jen to, kolik skladeb je vystavěno na principu „plochy“, tedy hudebního podkladu, vedoucího víceméně odnikud nikam a ilustrujícího zpěvákovu buď přímo deklamaci, nebo cosi mezi zpěvem a recitací. To se odehrává buď v extrovertní formě v položkách Dirty Sanchez či Glow In The Dark, nebo způsobem skutečné recitace poezie, ať už básně Loua Reeda We Are The People, nebo Dylana Thomase Do Not Go Gentle into That Good Night.
Charisma nepolevilo
Popa lze pochopit, že si od rachotivého rocku chtěl odpočinout, ostatně, neudělal to poprvé. Možná je i styl alba součástí jeho pozvolného „odcházení“, v něž se nakonec změnilo původně plánované prásknutí dveřmi. Jeho vemlouvavý hlas, který si podvědomě spojujeme s osobním charismatem i zpěvákovými nejlepšími lety, ostatně dokáže povýšit i lecjakou hudební či textovou banalitu – což koneckonců také není nic nového (nejen u Iggyho Popa).
Otázka zní, jak bychom album, které je uvedeno skoro dvouminutovým odříkáváním věty „Chci být svobodný“, tedy přímo pramátí všech banalit, vnímali, kdyby je tak, jak leží a běží, natočil nějaký „no name“. Tedy nikoli slavný, nezdolný a vlivný kmotr punku, kníže všech „nezdravě“ žijících existencí, o němž skutečně jen málokdo předpokládal, že se dožije současných dvaasedmdesáti let. Asi by přijetí nebylo tak, řekněme, uctivé, byť nenadšené.
Ale i tak: je dobře, že to album vzniklo. Už pro ten signál, že odchod do důchodu se nekoná.
IGGY POP: FREEVyd. Loma Vista Rec. 2019 |
