Dunaj vznikl na začátku druhé poloviny osmdesátých let, kdy jej dala dohromady smetánka brněnské alternativní scény, jež v té době fungovala jako tavicí kotlík toho nejoriginálnějšího, co bylo možné na nezávislé scéně totalitního Československa slyšet. Zpěvačkou kapely byla Iva Bittová a s ní také skupina natočila v roce 1988 debutové album. Nahrávky z něj také zabírají téměř celou první stranu vinylového dvojalba, jež připomíná vrcholné okamžiky kapely. A to přesto – a kupodivu – že skupina sama nebyla nikdy se zvukovou kvalitou nahrávky příliš spokojena a většinu písní natočila, opět s Bittovou, už jako hostem, v roce 1995 pod hlavičkou projektu Pustit musíš. Který byl paradoxně jako jediné album ze zmíněného vročení kompilace zcela vynechán.
Na druhé desce Rosol (1991) už v čele kapely stál zpěvák a kytarista Jiří Kolšovský. Přestože album – jak připomíná i „bestofka“ – obsahuje několik písní, jež se staly stálou součástí programu Dunaje, zejména Cassiniho dělení na text stálého spolupracovníka Dunaje, brněnského básníka Karla Davida, při zpětném pohledu jde teprve o jakési „nadechnutí“ před velkými věcmi, které měly následovat. Pozici Dunaje v této fázi, kdy byl jeho členem také Zdenek Plachý s klávesovými nástroji (tento instrument se po jeho odchodu do kapely už nikdy nevrátil), ostatně dokumentuje aktuální reedice alba Rosol, která vyšla paralelně s výběrem Reloaded.
Ony „velké věci“ nastaly v souvislosti se dvěma skutečnostmi. Bubeníka Pavla Fajta nahradil razantnější Pavel Koudelka a Jiří Kolšovský jako zpěvák dostal mnohem větší prostor a hlavně se doslova odvázal k projevu, jaký do té doby neměl na české scéně srovnání. Svérázného frontmana skvěle doplňovala instrumentálně brilantní dvojice baskytaristy Vladimíra Václavka a kytaristy Josefa Ostřanského, dvou hudebníků, kteří spolu s Koudelkou po mnoha letech vzdorování v roce 2018 značku Dunaje obnovili a nyní pod ní koncertují a tvoří nový materiál. Přesto se jedná opravdu o dost jiný Dunaj, než byl ten s Kolšovským v čele.
Jeho sílu dokumentují na dvojalbu skladby ze všech tří vrcholných alb kapely, tedy Dudlay (1993), Dunaj IV. (1994) a La La Lai (1996). Jsou pro ně typické hudební struktury, postavené většinou na různě se proplétajících ostinátních figurách strunných nástrojů, dokonalá dynamika, čím dál kratší, ale pregnantní textové výpovědi. A především obrovské charisma celé kapely, která ze své aktuálnosti nic neztratila ani po desetiletích.
