Třiapadesátiletý Warlikowski patří k tvůrcům, kteří již mohli svobodně studovat na univerzitách západní Evropy. Rodák ze Štětína absolvoval historii, filozofii a románské jazyky v Krakově a pak vystudoval divadelní vědu na Sorbonně, posléze se vrátil do Krakova, kde se ještě pustil do studia divadelní režie a dokončil ho. Díky svému zahraničnímu pobytu mohl asistovat slavným režisérům, například Peteru Brookovi či Jeanu-Pierrovi Garnierovi.
Vzhledem k nezvykle důkladným studiím přišel do divadelní praxe relativně pozdě, vlastně až po třicítce, ale zpoždění rychle dohnal. Na evropskou špičku prorazil už počátkem milénia, kdy v roce 2002 uvedl na festivalu v Avignonu Očištění Sarah Kaneové, ale už předtím na sebe tamtéž upozornil inscenací Hamleta. Warlikowski je s francouzským prostředím pevně spojený av Avignonu režíruje pravidelně – A(pollonia), která bude v Plzni, měla před šesti lety úspěšnou premiéru právě tam. Zkombinoval antické texty se současnými a zamýšlí se nad 20. stoletím, které určily dvě světové války: reflektuje pojem oběti a hrdinství, zejména pak se zřetelem k polským dějinám. Inscenaci posléze přestudoval pro svou scénu ve Varšavě Nowy teatr a bude to jistě impozantní záležitost. Warlikowski navzdory svému někdy až okázalému provokatérství patří k tvůrcům, kteří režii chápou jako názor na svět, a navíc má úžasnou imaginaci.
Polský režisér je sympatický i tím, že v rozhovorech mluví otevřeně, přiznává své omyly a poklesky. Za svou minulost mladého komunisty se nestydí – říká, že prožil několik životů a každý jej obohatil. Také se hlásí ke své homosexuální orientaci, ale připouští, že bylo těžké najít sám sebe. „Pořád jsem něco odmítal a cítil vinu, strašně jsem se chtěl vymanit z dělnického prostředí, z kterého pocházím, nechtěl jsem být dokonce ani Polák, což souviselo i s tím, že pocházím ze Štětína, který byl německý,“ říká. Až později se s tím vším vyrovnal, a tak i když Francii miluje, smysl své tvorby vidí ve Varšavě. „Tam se cítím zodpovědný za naše padlé, za národ, který byl po válce znetvořený antisemitismem i komunismem našich rodičů. Naše povinnost je o tom všem mluvit, hrát i psát, a ne to skrývat, musíme sdílet to utrpení a hanbu. Divadlo v Polsku je politicky nesmírně důležité,“ říká.
Kam až lze na jevišti zajít
Němec Thomas Ostermeier, který do Plzně přiveze Ibsenova Nepřítele lidu z roku 2012, má pořád pověst mladého buřiče, i když mu za tři roky bude padesát. Jeho inscenace z doby po pádu berlínské zdi byly naprosto určující pro styl nové vlny, která znamenala nekompromisní příklon k realismu, či spíše naturalismu. Ostermeier vystudoval Hochschule für Schauspielkunst Ernsta Busche v Berlíně a úspěchy na školní scéně jej vynesly do čela divadla Baracke při Deutsches Theater v Berlíně a vzápětí se stal členem vedení berlínské Schaubühne, dnes je jejím uměleckým šéfem. Koncem 90. let jsme mohli na festivalu německého divadla v Praze vidět jeho skvělé inscenace Walshovy hry Disco Pigs a Mayenburgova textu Tvář v ohni. V první se předvedl jako tvůrce s citem pro stavbu a rytmus a druhá šokovala svou otevřeností. Hra kumuluje nejdrastičtější náměty, jaké si lze představit – od incestu po vraždu rodičů. V nejsnáze čitelné vrstvě jde o groteskní pohled na novodobé měšťáctví, pod ní se však otevírá panoramatický pohled na dobu, v níž došlo ke zmatení hodnot.
Setkání s Ostermeierovými režiemi koncem 90. let znamenalo výrazný posun ve vnímání současných témat i v tom, kam až lze na jevišti zajít. Pro české divadlo to byl zážitek téměř iniciační: určil nový směr a novou estetiku. Inspirující bylo i to, jak režisér dokáže vystavět krutost okamžiků v uměřené a vystupňované zkratce a zkombinovat je se snovými okamžiky. Podobně byla vnímaná i jeho předchozí inscenace, Shopping and Fucking. Od té doby už uplynulo moře času, Ostermeier od současné dramatiky přešel k Shakespearovi a opakovaně se vrací k Ibsenovi, uvedl Stavitele Solnesse, Hedu Gablerovou a v Praze představil Noru převedenou do současnosti jako akční thriller. V Avignonu letos triumfoval sRichardem III. I jeho Nepřítele lidu provází pověst výjimečné inscenace, která přesně odráží bezmocnost současné společnosti.
Festival Divadlo, Plzeň, 9.–17. září
