Tématem letošní komorní řady byly písně Antonína Dvořáka. Ty překvapivě přes svou známost a oblibu nezaznívají na tuzemských pódiích moc často. Záměrem Kateřiny Kněžíkové nebylo přednést souhrn všech devětadevadesáti Dvořákových písní, ale spíš některé představit v konfrontaci s tvorbou generačních či duchovních souputníků. Pro tento záměr oslovila své přátele, také slavné a renomované interprety.
Vznikl zajímavý cyklus čtyř koncertů, z nichž ten první se formálně komorní řadě vymykal, neboť Dvořákovy písně zazněly v Rudolfinu za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu řízeného Robertem Jindrou. Posluchači slyšeli dva Dvořákovy cykly Písně milostné a Cigánské melodie, které pro soprán a orchestr upravil Jiří Gemrot. Publiku vyprodané Dvořákovy síně se program líbil a doufejme, že v nich vzbudil větší zájem o písňovou tvorbu jako takovou.
Následující koncert byl již opravdu komorní, v Sukově síni Rudolfina vystoupila Kateřina Kněžíková s mezzosopranistkou Bellou Adamovou za doprovodu klavíristy Davida Švece. Na programu byly méně známé Písně na slova z Rukopisu královédvorského a výběr z Moravských dvojzpěvů. Posluchači pak měli možnost slyšet výběr z Brahmsových písní a dvojzpěvů. Bella Adamová též skvěle interpretovala Griegův cyklus Haugtussa.
Antonín Dvořák je v 37 podobách otevřen širokému spektru posluchačů. A bude i legrace |
Program nazvaný Dialog Vltavy se Seinou prezentoval francouzsko-české inspirace a kromě Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů na něm zazněla tvorba Gabriela Faurého, Ernesta Chaussona, Camilla Saint-Säense či Julese Masseneta. Vedle Kateřiny Kněžíkové zde excelovali klavírista Martin Kasík, Bennewitzovo kvarteto a kontrabasista Petr Ries.
Poslední večer věnovaný písňové tvorbě patřil Večerním písním Bedřicha Smetany, Patero písním z Večerních písní Zdeňka Fibicha, cyklu Severní noci Jaroslava Křičky a samozřejmě Dvořákovým Večerním písním. U klavíru se vystřídali David Mareček s Miroslavem Sekerou a o hlasové party se s „velitelkou“ cyklu podělili barytonista Roman Hoza a basista Jan Martiník.
Kdo by se domníval, že písněmi se komorní cyklus vyčerpal, je bloud. Celou komorní řadu zahajoval soubor Philharmonix složený z hudebníků Berlínské a Vídeňské filharmonie. Jejich koncert, který zároveň pořadatelé zařadili do série „bez kravaty“, byl oslavou muzicírování na té nejvyšší úrovni, hudebníci byli fenomenální, ať již hráli Ravelův La Valse či Stingovu Englishman in New York. Podobným, možná jen trochu komornějším koncertem bylo vystoupení dvou violoncellistů, kteří si říkají Cello Duello. Jejich technicky i muzikálně bravurní hra často opravdu připomínala duel, tedy souboj, přehazovali si melodie, předháněli se a své zdánlivě samozřejmé mistrovství ještě provázeli nehudebními gagy.
Vystoupení našeho etablovaného dechového souboru Belfiato Quintet doprovázel též humor. Soubor prezentoval kromě obvyklého Rejchy či Beethovena (samozřejmě mistrovky provedených) též skladbu Luciana Beria Opus Number Zoo z roku 1952. Hudebníci se v ní představili i v roli velice sugestivních „recitátorů“ a publikum si tím zcela podmanili.
Gilgameš ve hvězdném obsazení. Dvořákova Praha chystá lahůdku Bohuslava Martinů |
Poslední koncert cyklu, též „bez kravaty“, se dělil na dvě půle. V té první „seriozní“ zazněla Bachova Suita pro violoncello číslo 5 v podání Jiřího Bárty, následovaná byla Sonátou pro violoncello a klavír č.1 Alfreda Schnittkea, v níž se klavírního partu ujala Terezie Fialová. Po přestávce publiku Jiří Bárta představil skladatele filmové hudby Clauda Bollinga a spolu s Terezií Fialovou, kontrabasistou Petrem Dvorským a perkusistou Jiřím Stivínem jr. si „vystřihli“ Bollingovu Suitu pro violoncello a jazzové klavírní trio. Jako uvolněný závěr komorní řady byl takový program ideální.
Bývá zvykem květnatě hodnotit interprety a jejich výkony, méně často publikum. Jenže to by si též zasloužilo recenzi. Když na vyprodaných koncertech je deset, možná i dvacet procent volných míst, je něco špatně a skutečnost, že zrovna prší, není omluvou. Když už se taková šance naskýtá, je hrozná škoda a nemrav, když si vstupenku někdo koupí a nechá ji propadnout. Je to podle mého mnohem větší buranství, než tleskat mezi větami.
