Je přirozené, že ocitne-li se v názvu románu světoznámého spisovatele jméno Praha, respektive slovo „pražský“, člověk žijící v onom městě a jeho širším okolí, tedy v zemi, jež k němu náleží, zpozorní a je možná i potěšen. Překvapením však pak může být, v jakém smyslu tu „jméno Praha“ figuruje a čeho se tu stalo symbolem.
Pražský hřbitov (Il cimitero di Praga), šestý román Umberta Eca, má – to budiž řečeno hned na úvod – s konkrétní Prahou máloco společného. Děj rozsáhlého románu, který časově zabere mnohé klíčové události druhé poloviny 19. století, se vyjma italského prologu a jednoho odskoku do Mnichova celý odehrává v Paříži: první zmínka o Praze padne až po sto stranách a ani pak toto město nefiguruje ve vyprávění. Přesto název svůj smysl má a je pro obsah a jeho vyznění důležitý. Praha, správněji pražský hřbitov (pochopitelně míněn je židovský staroměstský), je důležitým symbolickým místem, které odkazuje k čemusi tajemně obskurnímu, magickému (Praga magica je v Itálii i jinde díky slavné Ripellinově knize pojem) – a přitom neblahému. Je to místo, které je i není. Místo – přelud, fantom.
ČTĚTE TAKÉ: |
Protagonista, vypravěč a sepisovatel pamětí, jistý Simonini, profesí vetešník, padělatel, policejní agent a velkopodvodník, ostatně nerad cestuje a nemá rád cizí země a národy a ani o tom svém, tedy italském, nemá nejlepší mínění:„Ital je perfidní, prolhaný, podlý a záludný,“ říká v úvodu Simonini, což pak mnohokrát jako Ital dokáže. Vedle toho nemá rád ani ženy, ba se jich štítí. Nesnáší rovněž katolické kněze, neboť „je to zahálčivá verbež patřící mezi nebezpečné třídy jako zloději a tuláci“. Čechy pravděpodobně nezná.
Němec vyměšuje dvakrát tolik
Ze všeho nejvíc ovšem nesnáší Židy, dokonce ještě o trochu víc než Němce, kterými pohrdá z důvodů fyziologických – v úvodní tirádě nás seznámí s „dokázanými fakty“, že Němec vyměšuje dvakrát více fekálií než příslušník jiného národa: „Němec žije ve stavu neustálých střevních potíží...“ Židy pak nenávidí jaksi z podstaty a také proto, že ho to tak v dětství naučil reakcionářský piemontský dědeček, nejspíš jediná osoba, ke které měl nějaký citový vztah. Za svůj život poznal sice Židy jen dva, jednu dívku v Turíně a pak na stará kolena jednoho mladého „doktora Freida“, mladého lékaře, s nímž se v roce 1885 seznámil v jedné pařížské restauraci, protože jestli měl Simonini něco trochu rád, pak to bylo dobré jídlo.
Sigmund Freud, který sice nebyl velký jedlík, skutečně tehdy byl na stáži u významného psychiatra a experimentátora s hypnózou Jeana-Martina Charcota. Freud je první z desítek historických postav, jež se v románu, jenž je mimo jiné obšírným průvodcem po 19. století, objeví či mihnou. Seznam by byl dlouhý, namátkou Giuseppe Garibaldi, Giuseppe Mazzini, Alexander Dumas, Napoleon III. a mnozí další. Třeba i Ippolito Nievo, významný italský romanopisec a Garibaldiho spolubojovník, který zahynul při nevysvětleném výbuchu parníku v roce 1861: v románu je strůjcem atentátu Simonini a není to jediná vražda, v níž má prsty.
Z událostí pak je velký prostor věnován právě Garibaldiho tažení na Sicílii (1860), prusko-francouzské válce a následné Pařížské komuně (1870–1871), aféře související se stavbou Panenského průplavu, a tak dále. Kniha, dalo by se říci, vrcholí Dreyfusovou aférou (1894), do níž byl Simonini pochopitelně zapleten také.
Ten druhý, podstatný svět
Vedle linie, v níž jsou zachyceny události historicky známé a nesporně důležité, románem prochází a do té první se organicky zaplétá linie druhá, obskurní a bizarní, vypravěčsky ovšem podstatnější, neboť jde o příběh samotného protagonisty. Eco v krátkém doslovu píše, že jediné, co je na tom románu vymyšlené, je právě tenhle Simonini. Je to postava ostatně náležející do literárního vzorce pikárů, šibalů a šelem, tedy hrdinů, kteří procházejí různými ději, prostředími a zvraty, do lecčeho se připletou a zamíchají a zase jdou dál.
Obsahem tohoto pikareskního putování ovšem nejsou nějaká milostná nebo válečná dobrodružství, jak je to v klasických novelách, ale soustavná přehlídka spikleneckých teorií, které se právě během 19. století, tedy v době vzniku moderního společenského uspořádání, rodí coby neurotická reakce na překotný vývoj společnosti. Ta se stává čím dál komplikovanější, emancipovanější a nepřehlednější – a v důsledku toho přestává sama sobě jednoduše rozumět: v souvislosti se ztrátou víry v nadpřirozenost ztrácí paradoxně svou víru v přirozenost a řád, a je tedy ochotna – samozřejmě jistá její část – věřit v cokoli: v temné síly, tajná spřísahání a spolčení.
Dlouhé nebo hloupé století
Eco v Pražském hřbitově – podobně jako ve svém druhém románě, ve Foucaltově kyvadlu (1988), kde však látku nabíral v dávném středověku, mystice, kabale a kde ho zajímal specificky mysteriózní řád templářů, ta velká matka všech tajných společenstev – předvádí široce pojaté a pro něj tak typicky do ironie vyostřené defilé obsesivních mánií, které sehrály svou roli v evropské společnosti 19. století a vyvrcholily ve století následujícím.
Na scénu vstupují jedna za druhou barvité a bizarní postavy, které samy o sobě by patřily do panoptikálního leporela tajných dějin hanebnosti, kdyby jejich setba nepadala na úrodnou půdu, která za pár desetiletí vyraší jako krvavá úroda.
Relativně mírné, optimistické a ve srovnání s tím, co přijde, i docela mírumilovné století, nazývané někdy dlouhé (1789–1914) a někdy také hloupé, bylo zároveň stoletím nejrůznějších posedlostí, obskurností a animozit, jimž ze všeho nejvíce dominovala představa spiklenecká. V ní přitom hrály hlavní roli tři základní a při soudném rozumu zcela si protiřečící entity: zednáři, jezuité a Židé. A Židé samozřejmě nejvíc.
Ilustrace z knihy Pražský hřbitov
Jak se ze společnosti vytrácel náboženský obsah, odcházeli jezuité i zednáři postupně ze scény, byť samozřejmě se nikdy z náchylných hlav úplně nevytratili, zato Židé, etnikum sotva právně postavené na roveň ostatních národů, byli čím dál přítomnější a reálnější a jejich existence patrnější. A tím také zranitelnější a k projevům nenávisti dostupnější.
Ecův román je tedy ve své hlavní linii vyprávěním o zrodu moderního antisemitismu, respektive jedné jeho „literární“ části, té, která souvisí s jedním podvrženým textem, tedy s Protokoly sionských mudrců. Stovky jeho vydání po celém světě sehrály úlohu předmětu doličného, jenž dodal antisemitům vytouženou munici a jed do jejich dávno hotových argumentů. Už pár let po jeho prvním vydání v Rusku (1905) bylo dokázáno, že jde o podvrh, přesto se obsah rozleje po celém „vzdělaném“ světě.
Ohromná přitažlivost té nijak obsáhlé brožury spočívá v kombinaci brakového romantismu s útočným a zcela srozumitelným politickým obsahem. Ostatně ještě ani dnes nejsou jeho účinky zcela imunizovány a ještě dnes je sled jeho „logických“ argumentů pro nejednu mysl lákavý a její mysteriózní asambláž jaksi perverzně vzrušující. Ten text totiž nabízí pod romantickým hávem jízdní řád dějin a univerzální odpověď na vše, pro co odpověď neexistuje – nebo jich existuje tisíce.
Procházka po hanebných stezkách
Historie tohoto spisku, v němž Židé na jakémsi tajném setkání odhalují své plány, jak ovládnout a zotročit góje, tedy křesťany, (liberalismem, parlamentarismem, ateismem, kosmopolitismem, ovládnutím médií, alkoholismem, budováním podzemních drah...), je stejně obskurní, jako je nechutný samotný obsah. Umberto Eco se svým odborným, právě tak jako „mentálním“ zájmem o plagiáty, podvody a falza, stejně jako se svou intelektuální afinitou k věcem iracionálním a skurilním musel být samozřejmě záhadou Protokolů přitahován a nemohl se s nimi jako vědec ani jako člověk, který se politice nikdy nevyhýbal, minout. V 80. letech jim věnoval jednu – závěrečnou – z přednášek na Harvardově univerzitě, kde působil jako hostující profesor (vyšla v knize Šest procházek literárními lesy, česky 1997).
Krátká synopse z komplikované geneze textu, který byl vždy čistou fikcí, tedy Protokolů, je de facto kostrou mohutného románového těla nakypělého Pražského hřbitova. Už zde se setkáme se jménem Simonini, což ovšem byl – aspoň Eco to tvrdí, jinde než u něj se s ním nesetkáme – reálně existující kapitán, který v roce 1806 napíše obsáhlý dopis abbému Barruelovi, jehož dílo Mémoires pour servir a l’Histoire du Jacobinisme (Zápisky k objasnění historie jakobínství) je považováno za startovací text všech moderních konspiračních teorií. V něm jsou ovšem obviňováni ještě postaru templáři, kteří se infiltrují mezi zednáře, kteří skrze ještě tajnější bavorské ilumináty ovládnou jakobíny, kteří jak známo popraví krále a vůbec přivedou zemi na pokraj katastrofy.
Onen Simonini, který je v románu – už to tu padlo – dědečkem románového Simoniniho, touží abbého spikleneckou linii doplnit ještě jedním, zato nejvlivnějším a nejrozkladnějším elementem: Židy. Neboť oni to byli, kdo ovládli kdysi dávno, za křižáckých válek přes orientální asasíny a pod vedením Starce z Hory, templáře a pak svou zhoubnou tajnou činností rozleptávali několik dalších století křesťanské hodnoty. Tento dopis prý, píše Eco v oněch přednáškách a pak ho cituje v románu, abbého Barruela tak vylekal, že ho raději zničil (jak to, že ho Eco tedy zná?!). Jeho závěry však nakonec přijal, napsal podle nich esej, a přestože i tu zničil(!), „dohady se už začaly šířit“.
Osobně mám podezření, jestli si Eco antisemitského dědečka nevymyslel, respektive že už tady začal myslet na román, kterému dá tvar za patnáct let... Ale to není podstatné, antisemitismus si vymýšlet nemusel.
Důležitější je, co bude následovat. Nejen podle Eca jsou přímým předchůdcem antisemitských konspiračních teorií představy spiknutí jezuitského. Zatímco klérus mohl fantazírovat o spiknutí zednářském, antiklerikálové a liberálové (ani ti nejsou prosti konspiračních představ) viděli temné síly v příslušnících řádu, jehož organizovanost, disciplína a neochvějná věrnost temné reakční ideji způsobovala nenávistné sklony.
A to nejen u nich. Ostatně jezuité nepatřili a nepatří mezi oblíbence ani u mnohých katolíků. V Ecově románu, kde samozřejmě nemohou chybět, jsou jezuité ambivalentní silou, která má vliv, aniž by bylo jasné, k čemu ho využívají. Není jasno, zda jdou s režimem, nebo proti němu.
Podstatné pro sledovaný literární motiv spiklenectví však je, že se tito černoodění muži skvěle hodili do dobrodružných syžetů seriózních spisovatelů. Eco vyzdvihuje dva z nich, nikoli náhodou své čtenářské oblíbence: Alexandra Dumase (Cagliastrovo spiknutí v eposu o Josefu Balsamovi...) a Eugena Suea (především v jeho slavné knížce Věčný Žid, kde spiklenci jsou jezuité). Oba, Dumas i Sue, jsou ovšem oblíbení autoři také Ecova Simoniniho. A jsou to právě oni, kteří ho inspirují k nejlepšímu výkonu jeho podvodnické kariéry. K výmyslu tajného setkání na pražském hřbitově. To jsme však už opět z historie „o“ literární fikci vstoupili přímo „do“ víru fikce románové.
Tajemství židovského hřbitova
Tak tedy tento Simonini, naverbovaný tajnou policií, dostane za úkol vyrobit podvodný dokument o zednářském spiknutí. Svůj úkol splní skvěle, zvláště když dostane geniální nápad inscenovat pro zvýšení efektu scénu, na níž představitelé řádu předávají své instrukce, jako tajné setkání na hřbitově – vždyť už o tom tolikrát četl v kolportážních románech. Eco píše, že lidé věří jen tomu, co už nějak vědí nebo někde četli. Simoninimu to secvakne, když mu v jedné turínské knihovně padne do oka kresba pražského židovského hřbitova!
„To opuštěné místo mi vyhovovalo, tím spíš, že působilo tak bizarně; co to bylo za mazanost, že se jezuiti rozhodli shromáždit na místě, jež je pro Židy tak posvátné.“ Simonini pak předá svůj pamflet tajné policii, a protože agent nejraději prodává věci dvakrát, rozhodne se ho nabídnout též tajné policii pruské. Tak se setká – kdo ví proč v Mnichově, tedy nikoli v Prusku – s jistým Hermannem Goedschem...
Tady opět z románové fikce přeskočíme do reality, neboť toto je jméno, které by nás aspoň v souvislosti s Prahou mohlo zajímat. Je to totiž právě on, dosti obskurní psavec původem ze Slezska, kdo si onu scénu na pražském hřbitově opravdu vymyslí a díky níž vstoupí do historie obskurností.
Použije ji ve svém rozsáhlém historickém románu Biarritz (vyšel v Berlíně roku 1868), který snad pro větší efekt podepíše jako sir John Retcliffe. Několik jeho triviálních dobrodružných románů, které mají něco společného s pozdějšími mayovkami, vyšlo před válkou i v českém překladu. Pražská kapitola z Biarritzu nazvaná Tajemství židovského hřbitova v Praze se českého vydání dočkala v roce 1942(!) v antisemitském nakladatelství Orbis. U Goedsche se totiž v Praze na hřbitově sešli rabíni! Zárodek Protokolů se zrodil v dobrodružném románu německého antisemity, jinak jistě horlivého čtenáře Dumase a Suea. Jak však přišel právě na pražský hřbitov, lze jen spekulovat. Snad že o pověsti o Golemovi a o hrobu rabiho Löwa něco věděli němečtí romantici. A ti to neměli do Prahy nikdy daleko.
V Ecově románu Goedsche nápad s pražským hřbitovem Simoninimu chladnokrevně ukradne. To však příliš nevadí, protože historka o tajném sněmu proradných židovských mudrců, ať už obohacená o hřbitovní motiv, či nikoli, se šíří jako virus a v různých modifikacích se objevuje ve spisech nejrůznějších autorů. V poslední fázi se dostává do rukou Rusům, kteří ho využívají jako nástroj proti liberálům – a přiznejme proti nastupujícím revolučním rozvratníkům. Když na začátku století Protokoly vyjdou, fikce vstoupí do života se všemi tragickými dopady. Protižidovské pogromy v Rusku a na Ukrajině v roce 1905 už mají i své ideové zdůvodnění z právě vyšlého bestselleru.
Ecův román se však ještě předtím rozlije do širokého proudu, v němž autor prostřednictvím svého vypravěče beletrizuje jednotlivé kauzy spikleneckých teorií, v nichž většinou dominují Židé, ale nikoli výlučně.
Zvláštní místo má v románu kuriózní případ jednoho z velkých literárních podvodníků a šprýmařů Léo Taxila. Tento muž, vlastním jménem Marie Jogand-Pagés (1854–1907), udělal velkou kariéru jako autor šíleně přibarvených historek o tajných, děsivých a perverzních zednářských rituálech, kterých se údajně sám účastnil. Tyto brožury, z jejichž obálek na čtenáře shlížely rohaté bytosti, trůnící na glóbu, který obtáčel had, byly hojně čteny a zvláště v církevních kruzích vítány jako konečné odhalení pravdy o zednářském jedu. V roce 1897 tento hochštapler, kterému zřejmě nechyběl smysl pro humor, uspořádal tiskovou konferenci, na níž své hrozivé spisky prohlásil za smyšlenky a mystifikaci. Lze předpokládat, že Umberto Eco měl pro podvodníka Taxilu pochopení. Na rozdíl od svého Simoniniho, který je obrazem muže budujícího lež, kterou už odvolat nelze, protože už dávno žije svým vlastním životem.
Vyjmenovávat jednotlivé, už dávno zapomenuté aktéry, ty truchlivé národovce těch dob, různé obsedantní myslitele a obránce tehdy křesťanstva, později již jen čistoty národa před židovským či jiným nebezpečím, jejichž brožury i obsáhlé spisy přitom hltaly davy a byly doporučovány morálními či církevními autoritami, tady nemá smysl. Ani Ecovi na to nestačilo dosti stránek – a román jich má 460.
Lze se domnívat, že spisovatel při jejich evokaci musel zažívat směs rozkoše a hnusu zároveň. Tak barvitý a obskurní materiál se jen tak nenabízí, přitom nešlo o žádný okrajový fenomén. Protižidovská nenávist postupně dostává rysy institucionalizovaného lidového hnutí a s již zformulovanými argumenty vstoupila do příštího století. Na jeho prahu Ecův román končí. Jeho čtenář ví, co bylo dál.
Pan profesor na akrobatické hrazdě
Ecův Pražský hřbitov je bezesporu mistrovské dílo, jehož jediným problémem je... jeho mistrovství. Autor je tak suverénním tvůrcem svého díla, že jeho čtenář zůstává přes všechnu snahu jen na svahu jeho monumentu. Ecova myslitelská a vzdělanecká robustnost zavalí doslova celý prostor textu, ze kterého může mít čtenář až jaksi žaludeční problém. Je to tak neobyčejně vydatný a hutný pokrm, že akutně hrozí, že se ho strávník přejí a jeho orgány nebudou schopny konzumovat, stravovat a především chuťově dál oceňovat. Je to, jako když vás, svázaného na židli, špičkový, dosti však nesebekritický kuchař krmí a cpe dalšími a dalšími vydatnými a lákavými sousty, přičemž tak činí bez odstupu, odlehčení a míry.
To tu budiž řečeno na konto románové formy díla, které je opět, byť zase jinak, především dílem nesmírně erudovaného a důvtipného polyhistora, pro nějž je román především pokračováním vědecké a kulturněhistorické přednáškové lekce či eseje vypravěčskými prostředky. Čtenář čte – s různou mírou pozornosti, která též může, ba logicky musí polevovat – stránku za stránkou, vstřebává jeden kulturně historický fakt za faktem, konzumuje jednu pozoruhodnost za druhou, prochází nejrůznějšími rovinami textů, které pro ně Eco kdesi objevil, přečetl a svým kompjútrovým mozkem interpretoval.
Čtenář sám si však při všem obdivu není jistý, zda ještě našlapuje na pevné zemi a zda s dalším krokem už zcela nezabloudí v labyrintu, jímž Ecovo vyprávění ve své podstatě vždy je: vzpomeňme na Jméno růže... Obdiv k autorovi, který to všechno tak úžasně ví a ještě s takovou grandiozitou podává, se proto může změnit v alergickou reakci na nafoukance, jenž předvádí svou geniální sečtělost a ukazuje, jaké akrobatické a eskamotérské výkony je s ní schopen provést.
To samozřejmě neznamená, že jím čtenář není fascinován a stále přitahován. „Eca nelze nečíst,“ jak píše ve vynikající studii, která české vydání v nakladatelství Argo provází, překladatel Pražského hřbitova Jiří Pelán, jenž je jistě nejkompetentnějším českým znalcem nejen Eca a italské literatury, ale i celého rozsáhlého kulturního kontextu, který si od Ecových románů nelze odmyslet. Proto odkazuji na něj.
Osud a úloha
Nyní se tedy do Ecova kulturního a literárního labyrintu dostala Praha. Řekněme, že to není poprvé a že to ani není nahodilé. I my jsme vtaženi do sítě vztahů a představ, o kterých můžeme číst (dnes už spíš slýchat či jinak konzumovat) vzrušující historky, věřit jim a stát se jejich zajatci. V Praze, natož na hřbitově, se samozřejmě nikdy žádní rabíni, kteří by plánovali ovládnutí světa, nesešli. Ale smrtelný virus z toho nikdy neexistujícího setkání naplnil historii způsobem, že i my, právě tady v Praze – stejně jako v Paříži, Turíně, kdekoli – jsme jaksi za něj odpovědni. Za ostražitost a jeho další nešíření.
To je myslím to, co tenhle Eco, liberál, osvícenec, racionalista a homo politicus, chtěl svým románem říci. Kromě to, že se chtěl samozřejmě předvést. Je to koneckonců hlavně Ital.
