Výtvarník Eduard Ovčáček slavil kulatiny pravidelně výstavou v Ostravě, s níž byl většinu života úzce spjat. Třinecký rodák se zde mimo jiné zasloužil o založení Fakulty umění Ostravské univerzity. Před deseti lety připomněla Galerie výtvarných umění v Ostravě (GVUO či také Dům umění) osmdesátiny autora, jenž svojí tvorbou protestoval proti srpnové okupaci a následné normalizaci. K jubileu tehdy GVUO představila Ovčáčkovu nejnovější tvorbu.
K letošním devadesátinám významného grafika, malíře a sochaře byla zahájena podstatně rozsáhlejší expozice, jejíž vernisáže se umělec již nedočkal. Retrospektivu Edas: Znaky – 1968 – Groteska pojal Dům umění jako poctu umělci, u něhož je vedle výtvarné a pedagogické činnosti nutné ocenit také jeho pevný občanský postoj ve všech vypjatých obdobích našich dějin. Instalace je opravdu velkorysá, připomíná všechny Ovčáčkovy zásadní tvůrčí etapy.
Pozoruhodná reakce na srpen 1968
Názorné představě o šíři a tématech Ovčáčkovy tvorby značně napomáhá její rozdělení do částí korespondujících s názvem výstavy. Oddíl Znaky připomíná Ovčáčkovu účast na akcích skupiny Parabola v letech 1963–64, kdy vynikl jako představitel lettrismu, varianty tohoto směru jej pak provázely po celý umělecký život. Vystaveny jsou objekty a propalované koláže (Černý kruh, Partitury, 9 tabulek Oceánie a další). Část označená jako 1968 připomíná reakci umělce na srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy.
EDUARD OVČÁČEK EDAS: ZNAKY – 1968 – GROTESKA Galerie výtvarného umění v Ostravě, do 21. 5. |
Okupace se odrazila v Ovčáčkově tvorbě velmi specificky. Bezprostředně po 21. srpnu vznikla kolekce monotypů nazvaná Lekce velkého A., jejímž prostřednictvím komentoval umělec nastalou situaci. Touto prací Ovčáček prokázal smysl pro precizní detail a schopnost vyjádřit pocity bezvýchodnosti malého národa neotřelou formou a černým humorem. V roce 2012 se k tématu vrátil a podle originálních, čtyřiačtyřicet let starých monotypů vytvořil jejich digitální černobílou a barevnou verzi. Ovčáčkovy aktivity pokračovaly i v době perzekucí, po srpnu 1968 byl činný v Koordinačním výboru uměleckých svazů, ve svém ateliéru pořádal setkání stejně smýšlejících umělců, zúčastnil se neformálních akcí.
Ostravské výstavě k letošnímu umělcově jubileu předcházela ještě expozice v pražském Museu Kampa. U obou výstav se objevuje název Groteska, označuje Ovčáčkovu figurální tvorbu, které se autor věnoval především od 60. do 90. let minulého století. Díla ve zmíněných Groteskách však nejsou totožná. „Snažili jsme se ukázat především obrazy, které nebyly k vidění na Kampě, a pak i ty, které v minulosti neviděli ani ostravští patrioti a Edovi příznivci.
Bylo to těžké, protože v posledních třech desetiletích měl právě v Domě umění výstav hned několik. Tentokrát jsme s Edovou dcerou Berenikou Ovčáčkovou pro část nazvanou Groteska vybírali obrazy přímo v umělcově ateliéru, pouze dva pocházejí ze sbírek pořádající ostravské galerie. A jen asi pět nebo šest děl bylo vypůjčeno z pražské kolekce, protože bez nich by byla část věnovaná grotesce pouhé torzo.
Navíc by mi chyběla v sériích, které Eda za života kompletoval a z nichž jsem se pokusil sestavit výstižný celek bez důrazu na jednotlivá díla,“ uvedl k výběru Jiří Machalický, jenž se spolu s dcerou umělce a ředitelem GVUO Jiřím Jůzou podílel na kurátorství.
Podle Machalického je na Ovčáčkově figurální tvorbě podstatná umělcova schopnost ukázat skrze ni absurditu totalitních režimů a jejich vliv na rozklad společnosti a lidských vztahů. Právě zde vynikl umělcův originální výtvarný jazyk, jenž je směsí sarkasmu, nadsázky i trapného veselí snad nejvíce. Autor nečerpal motivy jenom v totalitě, ale i v době nečekaně nabyté svobody a demokracie na začátku zlatých devadesátek.
Grotesknost situací umělec ještě podtrhl tvrdě podanou erotikou, která je ztvárněna deformovanými těly a jejich bizarními propletenci (Milenci, Ptačí žena, Dandy bez duševní košile...). Sérii těchto obrazů nazval sám Ovčáček Slavnosti násilí, Machalický jej použil jako podtitulek, i tím od sebe ostravskou a pražskou Grotesku odlišil.
Umělec se rovněž zabýval instalacemi, rekonstrukce jedné z nich je k vidění ve spodním sále, autoři nezapomněli ani na jeho sochařská díla. Výstava je promyšlená do všech detailů a se všemi souvislostmi, které se k Ovčáčkovi vztahují.
