Dramaturgie Moravského podzimu myslí jak na příznivce staré hudby, tak progresivních proudů 20. století. Využívá nejen tradičních brněnských koncertních lokací (Besední dům s vyhlášenou akustikou), ale i pro provozování živé hudby poměrně netypických míst (některé brněnské vily včetně té nejslavnější, Tugendhat). Součástí festivalu jsou i filmové projekce, besedy, hudební dílny pro děti nebo mezinárodní hudebněvědné kolokvium. Je ale zcela zřejmé, že právě Glassův Einstein na pláži bude největší událostí nadcházejícího ročníku.
Jednou nohou v popu
Letos dvaaosmdesátiletý Philip Glass patří do triumvirátu nejslavnějších představitelů hudebního minimalismu 20. století, tvoří jej společně se Stevem Reichem a Terrym Rileym. Skládá už od konce 60. let a ze všech slavných minimalistů, stojících vesměs na hraně světů „vážné“ a „nevážné“ hudby, má nejblíže k popkultuře.
Spolupracoval s řadou hudebníků z rockové a popové oblasti (na písňovém albu Songs from Liquid Days to byli mimo jiné David Byrne, Paul Simon či Suzanne Vega) a je autorem hudby k řadě úspěšných filmů (za všechny jmenujme Kundun nebo Hodiny). Hitem klubových kin byla i trilogie filmových esejů režiséra Godfreye Reggia s Glassovou hudbou Koyaanisqatsi (1983), Powaqqatsi (1988) a Naqoyqatsi (2002).
Hlavní část skladatelské tvorby Philipa Glasse nicméně alespoň formálně kráčí po cestě soudobé klasické hudby. Je autorem jedenácti symfonií (ani v nich se ale nevyhnul inspiracím ze světa rocku – dvě jsou na motivy slavných „berlínských“ alb Davida Bowieho Low a Heroes) a řady oper. Mezi nimi jsou tři inspirovány filmy Jeana Cocteaua, jedna básní Allena Ginsberga, mezi dalšími autory či inspirátory libret jsou Edgar Allan Poe, Doris Lessingová, J. M. Coetzee nebo Seneca.
Einstein na pláži (Einstein On The Beach) je ovšem vůbec první Glassovou operou. Začal na ní pracovat v roce 1975, krátce po seznámení se světovým progresivním divadelníkem Robertem Wilsonem. Rok nato měl Einstein premiéru na divadelním festivalu ve francouzském Avignonu.
Přestože je dílo označováno za operu, do klasické představy o tomto formátu má Einstein na pláži velmi daleko. „Až pětihodinový proud hudby, tance a mluveného slova nemá žádný děj, a ačkoliv titulní Einstein je na scéně přítomen v podobě postavy s charakteristickou bílou parukou a houslemi, není to opera o Albertu Einsteinovi,“ upozorňuje v doprovodném textu k brněnskému provedení muzikolog Matěj Kratochvíl.
„Jediné části připomínající běžné libreto jsou mluvené pasáže, které napsal básník a malíř Christopher Knowles s několika doplňky choreografky Lucindy Childsové a herce Samuela M. Johnsona. Tyto texty ovšem spíše připomínají fragmenty náhodně zaslechnutého rozhovoru na ulici a přispívají k atmosféře ‚snové hry‘. Autoři zdůrazňují, že jim nejde o konvenční dramatickou strukturu mířící k finálnímu bodu, ale spíše o rituál či specifické prostředí, v němž si divák sám vybírá, jak bude vnímat.“
S otevřenými dveřmi
Rys divácké „libovůle“, jak večer s Einsteinem na pláži prožít, ponechávají i tvůrci a produkce brněnského představení. Během zhruba čtyř hodin, po které se dílo v této verzi odehrává, budou dveře do sálu otevřeny, aby návštěvníci měli možnost volně korzovat po objektu Bobycentra.
Verze opery, jež bude v Brně provedena, je výsledkem spolupráce belgických hudebních souborů, instrumentálního Ictus Ensemble a vokálního Collegia Vocale Gent s nizozemskou vizuální umělkyní Germaine Kruipovou. Ozdobou inscenace je americká písničkářka Suzanne Vega, jež v opeře hraje roli vypravěčky.
„Provedení představuje čistě hudební pohled na partituru legendární opery dua Glass–Wilson, v níž jsou virtuózní instrumentální a pěvecké party i krystalická struktura díla umocněny přístupem site-specific a propracovaným zvukem,“ uvádějí inscenátoři. Dirigenty představení budou Georges-Elie Octors a Tom De Cock.
Projekt měl premiéru v listopadu loňského roku v Concertgebouw v Bruggách, od té doby byl představen na dalších evropských místech, jako je Filharmonie Essen, De Doelen v Rotterdamu, Muziekgebouw v Eindhovenu, Palau de la Música Catalana v Barceloně, Théâtre d’Orléans či Festival Musica ve Štrasburku.
