Finále odstartoval norský zpěvák Kyle Alessandro písní Lighter. Ohňová show hned na úvod – alespoň bylo na co koukat, když už k poslechu toho onen mládenec nabídl pomálu. Píseň dle slov moderátorů věnoval své mamince, čili jsme asi nejspíš měli dojímat. Inu, každý dle svého vkusu a nátury.
Píseň Espresso Macchiato estonského zástupce Tommyho Cashe prý rozděluje společnost – buď ji lidé milují, nebo nenávidí. Takto, existuje-li peklo, záznam vystoupení tohoto, zdráhám se napsat umělce, v něm dozajista pouštějí v nekonečné smyčce. Bude hůř? Něco mi říká, že ano.
Píseň litevské kapely Katarsis Tavo akys prý pojednává o šílenství. Trefné, při sledování mám občas pocit, že přicházím o rozum. Utrápený výraz zpěvákův zřejmě žadoní o soucit, ale díky laciné hře na „nezávislý“ kytarový zvuk nemá šanci. Póza a nic jiného, nulová autenticita.
Španělská pěnice Melody zaujala bujnými vnady, sporým kostýmkem a vysokými kozačkami. Už ze semifinálových kolo zřejmě, že v tomto ohledu dámská část soutěžících tento aspekt svých vystoupení nepodcenila.
Vystoupení trojice Remember Monday ze Spojeného království zaujalo snad jen tím, že jejich příspěvek What the Hell Just Happened? zněl jako kdyby byl svázaný ze tří písniček a že dámy měly naživo problém ho udýchat. Méně toho trdlování, děvčata, méně toho trdlování.
Islandská bratrská dvojice Vaeb ve stříbrných kombinézách se držela hesla „hlavně když to tucá, je to tupé a vlezlé, pak se to bude líbit“. Líbilo se? Rozdováděnému publiku zcela jistě, to ovšem nadšeně aplauduje všemu kolem, co se hýbe, svítí, hýká a juchá. A jak vystoupení hodnotila zpěvačka Aiko, která Česko reprezentovala v roce 2024 a letošní finále spolukomentovala? „Zajímavé...zajímavé,“ vypadlo z ní. Jak ale kdysi vyřkl F. X. Šalda, zajímavý je šváb v polévce.
Erika Vikman z Finska s písní Ich komme předvedla znovu to, co v semifinále. Napěchovaný dekolt, (opět) vysoké kozačky, lascivní tanečky a německy zpívaný refrén Ich komme, který zněl jako čelní srážka provinčního revivalu Rammstein z devadesátkovým eurodiskem. Ehm...zajímavé?
Při pohledu na kostým italského zpěváka a kytaristy Lucia Corsiho by nejspíš David Bowie nebo Ace Frehley propadli záchvatům smíchu. Měl to být prý glam rock, ale navrch měla italská kantiléna.
Reprezentant Arménie Parg neponechal nic náhodě a řekl si, že když mohou dámy ukazovat leccos, on se s přílišným zahalováním svého těla taky nebude zatěžovat a odhalil vypracovanou hruď. K tomu opět něco ohňů a když se rozezněl refrén jeho písně Survivor, říkal jsem si, že ve stejnojmenném televizním pořadu by se pan Parg nejspíš neztratil. Muskulaturu na to má a umí celkem rychle běhat. A když by na ostrově zavládla trudomyslnost, mohl by ostatní rozptýlit zpěvem.
Miriana Conte z Malty je ta účinkující, která musela změnit název skladby – původně titul Kant totiž příliš připomínal jistý anglický vulgární výraz. Píseň se tedy jmenuje Serving a výraz „kant“ v ní nezazněl, přičemž tato historka zcela jistě vstoupí do análů Eurovize.
Umělkyně z Dánska Sissal (ano, sysel, což mě při sledování finále rozesmívalo stejně jako při semifinále) byla další z těch, pro něž byly šik škorně a upnutý outfit důležitější než cokoliv jiného.
Co se uskupení KAJ a jejich Bara bada bastu týče, oni jako jediní se nezalykali dojetím a dodali do Eurovize porci poctivě dementní umca-umca estrády.
Okobterfestovské dechno rytmy a tahací harmoniku dodal i DJ Gabry Ponte, reprezentující San Marino. Jde mimochodem o zakládajícího člena seskupení Eiffel 65, autora ušního červa Blue (Da ba dee), rádo se stalo.
Navzdory všem sázkařským předpovědím se nicméně nakonec všichni účinkující museli sklonit před koňskou dávkou operního patosu v podání JJ. Rakousko zvítězilo a jubilejní 70. ročník se tím pádem bude pořádat tam.
