5. prosince 2011 17:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Eva Jiřičná se nebojí mluvit. Nejen o blobu

Architektka Eva Jiřičná | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Architektka Eva Jiřičná | foto:  František Vlček, Lidové noviny

Architektka Eva Jiřičná je přesně tím, s kým lze udělat dobrý knižní rozhovor. Nezávislá, invenční, osobitá, kultivovaná, tvrdohlavá. Žena, která bez kličkování řekne, co si myslí a za nic se neschovává. A bez potíží se přizná i ke svým nejistotám, o tom jak je někdy těžké rozumět sám sobě.

Příběh života Evy Jiřičné se před námi začne odvíjet podle známého vzorce střední Evropy, aneb jak poznamenává Hvížďala - když se u nás člověk zavrtá do osudů jakékoliv středostavovské rodiny z naší generace, zahlédne zajímavý střípek dějin skoro celého šíleného minulého století.

Ke kádrovým potížím Evy Jiřičné stačila malá rodinná fabrika a strýc vynálezce, který šel za své vynálezy v padesátých letech do kriminálu. První část rozhovoru je hodně osobní, jsou tu vztahy s rodiči, gymnázium, první nepovedené manželství. I to jak tatínek zalomil rukama a pravil prokristapána z tebe bude architektova žena. To proto, že jeho spolužačky si vzaly architekty a pak už nikdy nic pořádného neudělaly.

Studia na ČVUT a na AVU, první stáž v Londýně koncem 60 let. A spolužáci z architektury. Ostatně velkým tématem první půle je Jan Kaplický a neuskutečněný blob na Letné. Jiřičná tu odstupem formuluje svá stanoviska stručně a přesně. Pro pochopení celé kauzy je ovšem nutné i pochopení složité letory Jana Kaplického. Podle Jiřičné to, že se někdo neztotožňoval s jeho vizí, prožíval jako životní katastrofu. „Jeho talent byl vykoupen obrovskou bolestí, neuznával kondicionál, byl imperativní.“ A na to vlastně zemřel. Na stavby, které se mu nelíbily, reagoval agresivně, ohledně hrůzného hotelu Don Giovanni na stanici Želivského prý křičel - a tohle postaví padesát metrů od Kafkova hrobu.

Nikdy neodpustím, jak se zničilo Václavské náměstí

Jiřičná znovu rekapituluje průběh soutěže na knihovnu a vysvětluje řadu momentů, které jsou dodnes překrucovány a zatemňovány, například fakt, že mezinárodní soutěže nevyhlašuje Česká republika, ale Union Internationale des Architectes v Paříži. Česko pouze unii požádalo, aby pro ni soutěž zorganizovala a Česká komora architektů nebyla schopná názor UIA akceptovat. „Nevím, jak si někdo může myslet, že jeho návrh je lepší,“ říká a dodává, že nikde na světě nezažila, aby se věc tak zpolitizovala. „Podíváme-li se do Francie, po každém prezidentovi tu zůstala nějaká moderní významná stavba...a dokonce i po Chiracovi...“ Stejně tak jsou přesné Jiřičné pohledy na současný stav Prahy. „Nikdy neodpustím, jak se po roce 1990 zničilo Václavské náměstí, konstatuje a připomíná špatně zrestaurované cenné budovy od Hotelu Juliš až po Darex.

Karel Hvížďala: Prostory a dialogy Evy Jiřičné

Praha, Prostor 2011
237 stran

Dalo by se říct, že druhá půlka knihy nahlíží zblízka do Jiřičné ateliéru. Představuje její názory na ducha stavby, práci s prostorem, způsob přemýšlení o něm, zkrátka vše, co se dá zahrnout pod pojem umělecké krédo. Ale také, jak se domluvit s klientem, co dnes obnáší profese architekta a architektura vůbec, jak se rodily konkrétní stavby. Je to čtení plné osobitých názorů, jasně zformulovaných postojů. A zároveň - i když to zní trochu jako klišé, ve všem, co Jiřičná říká, oč se pře, cítíme hlubokou empatii a pokoru. Vlastnosti, které u nás tak často chybějí. „Husa přeletěla moře a přistála jako husa,“ vzpomíná na oblíbené rčení své maminky hned v úvodu knihy. Po přečtení knihy nepochybujeme, že nikdy doma neřekla: V Anglii to děláme jinak. A řídila se tím, co zde zdůrazňuje – když věci umíš lépe, je to tím, že jsi měl štěstí a mohl se to někde naučit. Máš to předat dál, a ne se vytahovat...

Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky

Tělocvik děti nebaví a pohybová gramotnost klesá. V čem je problém?
Tělocvik děti nebaví a pohybová gramotnost klesá. V čem je problém?

Studie Mezinárodní zdravotnické organizace potvrdila, že za posledních 13 let se počet sportujících dětí značně snížil. Až třetina se omlouvá z tělocviku, a dokonce i někteří rodiče ho považují za zbytečný předmět. Jak to změnit?