Evropa ztracená a ‚přežraná‘. Francuzi jsou plní úžasně proměnlivých a charismatických herců

Warlikowski, který pracuje v celé Evropě, má svůj nezaměnitelný styl, jejž charakterizuje důmyslné propojování činoherních částí s pohybovým vyjádřením, hudbou i výtvarnem. Jednotlivé složky se doplňují a vzájemně zrcadlí, jeho režie se skutečně dají hodnotit jako vzývaný gesamtkunstwerk a variace na Prousta nejsou výjimkou. K tomu je ještě třeba přidat polskou schopnost pracovat s časem. Respektive nebát se jeho pomalého toku, naopak udělat z něj přednost. Je to sice náročné na divákovu pozornost, ale když divák vezme toto záměrné zpomalování a ulpívání jako další dimenzi inscenace a nechá se unášet, musí nakonec uznat, že je sugestivní.

Přečíst Proustův sedmidílný román dá zabrat a ne každý to zvládne, čtenáři si většinou vybírají jen části, za celkem stravitelný bývá považovaný díl Swannova láska. Převést Prousta na jeviště předpokládá perfektní orientaci ve složitě strukturovaném díle a především se to neobejde bez schopnosti vybírat z něj tak, aby to mělo smysl a složilo to zřetelnou výpověď. Warlikowski k vybraným částem a postavám přidal další texty, například rozsáhlé spílání Evropě a světu na počátku třetí části, které pronáší na smrt a válku připravený Saint-Loup v maskáčích a astronautské helmě. Anebo monolog Faidry z Racinova dramatu v závěru. Také akcentuje Proustovy úvahy o homosexualitě a antisemitismu a převádí na jeviště Dreyfusova ducha. První téma, jež je odsouzením homofobie, určitě víc rezonuje v katolickém Polsku, v Evropě asi víc to druhé, protože nárůst antisemitismu v některých zemích, třeba právě ve Francii, je tragický. Obecně jde opět o existenciální úvahy, o hledání identity, o rozpad, marnost a neodvratný zánik. K inscenaci lze mít různé výhrady, ale v důsledném budování atmosféry bezútěšné marnosti, ve výjevech směšně bezcílného pinožení se režii až zázračně podařilo zachytit ducha románu.

A plastové hodiny na stěně

Lazarus počesku. Poslední velké dílo Davida Bowieho uvede divadlo Komedie

Někteří také inscenaci vytýkali, že nemá k současnosti co říct. Je otázka, zda se za tři roky tolik změnilo, ale mně se to naopak jeví tak, že Warlikowskému se podařilo stvořit výmluvný obraz „přežrané“ a ztracené evropské společnosti žijící v bublině a řešící pseudoproblémy, sebevzhlíživé a prázdné, před záhubou, v soumraku. Kde jinde než v rozlehlé chladné prázdnotě mohou takové existence přebývat. Režisér a scénografka také našli materiály, které tomu skvěle padnou. Je to hlavně sklo a kov ve studeném světle – v dlouhé a pojízdné vitríně (akváriu), kterou Warlikowski rád používá, tlachá a hemží se snobská smečka. Občas se zahalí třpytivě černým závěsem nebo dění v ní překrývá struktura ze studeně zářících neonových trubek.

Na zadním horizontu pak plují videoprojekce projevů lidské a živočišné sexuality, ale nechybí ani rostlinná říše. Souběžně promítání rituálu lásky mořských koníků a dlouhé líbání heterosexuálních a homosexuálních párů má v sobě i jistou ironii. Stejně jako eroticky laděné pohybové kreace v proskleném akváriu. Inscenací celkově probíjí zvláštní smyslnost, možná také příznak zániku a dekadence. Warlikowski s celým prostorem úžasně zachází, střídá dějové plány a vytváří různé kontrasty. V pozadí je ještě dlouhý pult s barovými židličkami, kde se posléze postavy nudí. A nad tím vším jsou po straně obyčejné kulaté hodiny z obchoďáku, které ukazují čas. K vší té eleganci a dekadenci působí směšně i neodbytně.

Režisér vybral postavy podle svého a s jejich pomocí otevírá další proustovská témata od žárlivosti a touhy vlastnit až po totální nihilismus. Z šílené menažérie vystupují Odetta a Swann, Albertina, baron Charlus stylizovaný jako Karl Lagerfeld, markýz Saint-Loup, hraběnka de Guermantes, paní Verdurinová... A mezi nimi i skutečné masky. Galerii portrétů by se ale nepodařilo sestavit bez skvělých herců, kteří jsou úžasně proměnliví, charismatičtí a zábavní.

Čtyřapůlhodinová délka není pro každého stravitelná, tím spíš, že divadelnost inscenace se vyvíjí pomalu, první část je dost statická a lineárně přebírá pasáže románu v dlouhých monolozích. Druhá část je dynamičtější, barevná, živá, překvapivá, začátek třetí – Saint-Loupovo spílání – je naprosto skvělé, následuje defilé zestárlých hrdinů, kteří působí, jako že se za chvilku rozpadnou nebo se už rozpadli a vystoupili z hrobu jako zombie. Ženám „kvedlají“ vyschlé nohy v botách s kramfleky, muži se potácejí a paní Verdurinová si raději rovnou lehne. Jejich světem ovšem nic nepohnulo, stále se utápějí v té samé nečinnosti.