V Galerii U Betlémské kaple byla během září k vidění výstava Na konci duhy, dva kroky vlevo. Setkala se tu díla rozdílných umělců, která ale spojuje v první řadě kvalita a také smysl pro experimenty, pro neustálé hledání a zkoušení nových cest a přístupů. Každý z těchto umělců přistupuje ke své tvorbě rozdílným způsobem, s odlišnou zkušeností. Jde totiž o osobnosti z různých generací a prostředí.
Otis Laubert je nesporně jeden z nejzajímavějších slovenských autorů koláží, kreseb, asambláží nebo objektů, který tvoří s podobnou systematičností jako Jiří Kolář. Má vyhraněný smysl pro vyjádření poezie všednosti a také osobitý smysl pro ironii a grotesknost. Shromažďuje a třídí různé předměty a prvky, které pak, když přijde čas, použije při uskutečnění svých představ.
Na výstavě byla dále zastoupena slavná česká umělkyně Magdalena Jetelová, která se prosadila monumentálními dřevěnými sochami a objekty. Její Židle se znovu proslavila při pražských povodních, kdy ji proud vody strhl z náplavky u pražského Musea Kampa a donesl ji až někam k Roudnici. Za svého působení v zahraničí se proslavila velkorysými laserovými projekty v krajině. Tentokrát se její tvorba představuje „kresbou kouřem“, která vznikla ještě před její emigrací a patří do rozsáhlejší série.
Zastoupen tu byl také Tomáš Ruller, jeden z průkopníků konceptuálního umění 80. let, který se pohybuje na rozhraní performancí a instalací a jenž své zkušenosti již léta předává studentům na brněnské FAVU, takže svým filozofickým přístupem k umění ovlivňuje myšlení dalších generací.
Dalibor Chatrný zase patřil k velkým objevitelům, který se svou tvorbou dostával na pomezí výtvarného projevu, přírodních věd a literatury. Nejdůležitější pro něj byla období, kdy přicházel s novými myšlenkami a kdy teprve hledal, jakým způsobem je vyjádřit. Zřejmě nejznámější jsou jeho pozoruhodné objekty s magnety, kdy celá konstrukce drží jen jejich přitažlivou či odstředivou silou. Pozoruhodné jsou i jeho experimenty s texty a označením hlásek různými barevnými tóny, takže se propojilo vizuální a literární vnímání. Z dalších velkých osobností nejstarší generace byl na výstavě zastoupen Milan Grygar, jehož tvorba se pohybuje na rozhraní mezi zvukovou instalací a výtvarným řešením, mezi hudbou a vizuálním uměním, když vytvářel partitury, podle kterých hrála různá hudební tělesa a interpretovala je volně podle svých představ.
Generaci osmdesátých let tu zastoupila Margita Titlová Ylovsky, která vytvořila pozoruhodnou instalaci s magnety, experimentovala se se světelným spektrem, s malbou hlínou nebo prostřednictvím termovize, když do kresby svými gesty přenášela teplo svého těla. Zasahuje vlastně i do historie, když citlivě a přitom s nadsázkou reaguje na některé epochy minulosti. Fascinující jsou také její kresby rtěnkou nebo portréty slavných ženských osobností z různých dob. V galerii byla také zastoupena rozmanitá tvorba Olafa Hanela, jednoho z členů známé Křižovnické školy, autora drsných a odvážných performancí a také třeba jemných „kreseb bublinami“. Z mladých umělců zaujal Jiří Staněk, který osobitě rozvinul odkaz minimalismu a vytvořil přesně promyšlené prostorové struktury. K vizuální poezii má blízko i Jan Wojnar, který často užívá nezvyklé materiály a zvláštní technická řešení. K minimalismu má blízko Jana Bernatová, jejíž tvorba se pohybuje mezi objektem a instalací.
České konceptuální umění v období od šedesátých do osmdesátých let má osobitý charakter, protože vychází z autentického prostředí, které nemělo na západ od našich hranic obdobu. A to v negativním i pozitivním smyslu. Vycházelo totiž z bohatých tradic předválečné avantgardy a přitom čelilo izolaci vytvořené totalitním režimem. Umělci si museli poradit sami, neměli stejné podmínky jako v zemích na západě od našich hranic, ale možná právě to se stalo jedním z důvodů, proč je jejich umění původní.
Na konci duhy, dva kroky vlevo |
