Existuje ale ještě jeden tvrdý oříšek, možná ještě těžší album než to druhé. Totiž takové, které následuje po albu mimořádně úspěšném. To je případ amerického hudebníka, který si říká Fantastic Negrito. Za minulou desku The Last Days of Oakland, třetí ve vlastní diskografii, získal svoji první Grammy. Bylo to v kategorii moderní blues a za sebou nechal čtyři vesměs slavnější a zkušenější nominanty.
Bylo překvapením, že tak moderní, dalo by se říci až princeovská deska oslovila většinou dost konzervativní porotu rozhodující o této kategorii. Nicméně stalo se, Fantastic Negrito se stal slavným – a přibyly mu vrásky, čím navázat. Teď už známe řešení, protože před pár dny vyšlo jeho nové, čtvrté album Please Don‘t Be Dead.
Rozhodně se za ně tento zpěvák a kytarista, rodným jménem Xavier Amin Dphrepaulezz (jeho otec byl somálský přistěhovalec a sám hudebník pochází z patnácti dětí), nemusí stydět. Přináší opět dávku velmi moderní hudby, která má nezpochybnitelné bluesové kořeny, ale formálně se zjednodušenému zařazování vzpírá zuby nehty.
Jsou v ní silné prvky rocku, soulu, gospelu a samozřejmě také hip hopu, je naopak zcela oproštěna od tradičních bluesových propriet, jako jsou dvanáctitaktové formy nebo dlouhá instrumentální, zejména kytarová sóla. Negrito přetavuje svůj divoký životní příběh (mj. mládí na ulici, braní i prodej drog, třítýdenní kóma po autohavárii... prostě žádná legrace) do písní, které sice vyprávějí i drsné příběhy, ale mají nadhled a někdy i svérázný humor. Žádná programová deprese.
