Básník a překladatel z němčiny, autor knížek pro děti a mládež, esejista, publicista, vysokoškolský učitel – to všechno dohromady je Radek Malý (* 1977).
A ještě mnohem víc: spolupracuje s rozhlasem a divadlem, pracuje jako redaktor. Nedávno vydal Atlas vyhubených živočichů, loni pak tituly Domeček plný koleček, Kočičí tanec, Poštou havraní, Zahrada s meruňkami, včelami a mandloní, Laura a Klement, Nikolka a dvě mámy…
LN: Za poslední tři roky jste vydal přes deset knížek, hlavně pro děti a mládež. To je zdrcující tempo. Co vás žene, co vás motivuje?
Opravdu tolik? Po pravdě, nehledal bych v tom nic manického. Například letos vyšel jen Atlas vyhubených živočichů, což je vlastně literatura faktu a dlouhodobější projekt, a ještě se chystá odborná kniha o motivu Ofélie v evropské poezii. V minulých několika letech jsem částečně provětral šuplíky, částečně vyšel vstříc přáním nakladatelů napsat verše na jasně vymezené téma, například ke starším ilustracím. A připomeňme, že víc než polovina toho počtu jsou skutečně drobnosti, leporela a sešitky, žádné romány. Nejvíc mě motivují příběhy vzniku každé té jednotlivé knížky, setkávání s ilustrátory a dobrá vůle nakladatelů.
LN: Knížky pro děti a mládež vyžadují právě souzvuk s výtvarníkem. Jak se spolupracuje s Pavlem Čechem, Terezou Vostradovskou, Renátou Fučíkovou, Františkem Petrákem?
A to jsme zdaleka nejmenovali všechny. Uvědomuji si, že mám to štěstí spolupracovat s vynikajícími výtvarníky, a náležitě si to užívám. Pokud se podaří napojit na společnou energii, je radost vycházet vstříc každému projektu, tu něco v textu s ohledem na ilustraci třeba i upravit, plnit si tajná přání a podobně. S každým z nich se pracuje jinak a pokaždé to zatím bylo krásné. Nejvíc jsem se v tomhle ohledu naučil na své první dětské knížce, kde jsem měl tendenci ilustrátorce mluvit do řemesla. To už dávno nedělám, jen se snažím o to vzájemné vyladění.
LN Kdo dává k těm knížkám podnět: vy, nebo výtvarník?
Je to různé, případ od případu. Často vyjde impulz od nakladatele. U většiny knížek to je tak, že přijde nápad a pak hledám způsoby, jestli a jak ho realizovat. Přemýšlím, který ilustrátor by se hodil a který nakladatel by do toho šel. Třeba v případě knížky Poštou havraní, kde jsem psal básničky k obrazům Pavla Čecha, to byla vědomá výzva, nebylo jasné, jak náš dialog dopadne. V případě knížky o Franzi Kafkovi šlo o splněné přání spolupráce s Renátou Fučíkovou.
LN: Jak je na tom současná česká ilustrace knížek pro děti a mládež ve srovnání s dekádami před devětaosmdesátým?
Nepovažuji se za experta, ale minimálně v Německu platí česká ilustrace jako snadno rozpoznatelná, ale zároveň kulturně obtížně přenosná. Před rokem 1989 se ilustraci věnovali skuteční mistři, dnes v tomto oboru vládne ekonomicky ne úplně příznivá situace a myslím, že podobně jako u psaní beletrie je ve hře zdravé fanouškovství a zápal pro věc, na což potom hřeší nakladatelství. Nakladatelé hledající mladé ilustrátory mají rozhodně z čeho vybírat.
LN: A textová stránka? Když pominu vás, jsou tu dneska k mání nástupci Hiršala, Frynty, Šruta?
Pokud se bavíme přímo o poezii pro děti, napadá mě ze střední a mladší generace na prvním místě Robin Král. Také Daniela Fischerová se v poslední době rozepsala pro děti úžasným způsobem s tím, jak se stala babičkou. Ale je fakt, že i taková jména „dospělé“ poezie, jako jsou Bogdan Trojak nebo Petr Maděra, si k dětské tvorbě tu a tam s gustem odskočí. Žádný z pánů zmíněných v otázce nebyli básníky pro děti hlavní profesí, naopak se k této „cílové skupině“ dostali spíš shodou okolností. Což má obrovskou výhodu v tom, že se nepodbízejí.
LN: Začínal jste po roce 2000 jako básník. Pod vlivem Morgensterna a německého expresionismu. Platí ty vlivy i dneska, nebo přibyly nové inspirace, nové impulzy?
Inu, za básníka se stále považuji a moje tvorba nemíří jen k dětem. Aktuální sbírka s pracovním názvem Atlas bytostí, která vyjde v nakladatelství Archa s ilustracemi Heleny Wernischové, na moje poměry možná překvapivě zachází s volným veršem a imaginací směřující někam k surreálnu, snovosti, práci s podvědomím. Samotného mě to zaskočilo, nakonec příjemně.
LN: Nedávno jste přeložil výbor z Goethova Fausta pro Národní divadlo. Jak se překládal text starý dvě stě let?
Spíše než výbor bych to nazval překladem inscenační úpravy Fausta. A pro autora, překladatele i čtenáře je tu skvělá zpráva: Faust se překládá jedním dechem.
Měl jsem z toho velké obavy, ale ten text je skutečně současný, Goethe byl jednoduše génius. I když je ten náš Faust poněkud osekaný, pořád vystrkuje na současného diváka růžky.
LN: Co říká Faust dnešku?
V tomhle je úžasná práce pro divadlo: Říká to, co jeho ústy říká režisér inscenace. Je to svérázný, působivý, znepokojivý výklad, se kterým můžeme nesouhlasit, ale nenechá nás klidnými. Jan Frič ví, co dělá, a ta práce byla skutečně jiná než analyzovat Fausta literárněvědným způsobem, jak jsem si to pamatoval ze studií germanistiky.
LN: Přebásníte oba díly v celku?
To je složitá věc. Za své současné situace bych to viděl možná jako zajímavou vizi na důchod, bude-li jaký. S překládáním poezie je taková práce a tak nepatrná odezva, že se, byť i nevolky, musím ptát, komu je určená. Navíc Fischerův překlad Fausta se skutečně zdá nestárnout. Ovšem nikdy neříkej nikdy.
LN: Překládáte častokrát autory, kteří byli přeloženi do češtiny těmi nejlepšími z možných: od Vrchlického přes Fischera po Hiršala nebo Ludvíka Kunderu. Není to někdy svazující?
Nemám rozhodně ambici stát se nějakým novodobým překladatelským klasikem, jak by to mohlo vypadat. Vlastně za tím gestem stojí snaha porozumět si s oblíbenými autory. Ty překlady jsou možným jiným úhlem pohledu, o který si tak mnohoznační básníci jako Georg Trakl nebo Paul Celan přímo říkají. Velcí autoři musejí být překládáni znovu a jazyk překladu bohužel stárne, to je fakt.
Nicméně právě v poslední době mě baví autory spíš objevovat. Tak jako se to snad podaří výboru z tvorby izraelské, německy píšící básnířky Ilany Shmueli, osudové ženy Paula Celana a rodačky z východoevropských Černovic, kde kdysi kvetla poezie psaná židovskými básníky a básnířkami.
