Faustovo prokletí a Traviata z MET v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Faustovo prokletí s otazníky

Koncertní premiéra Faustova prokletí se konala pod Berliozovou taktovkou roku 1846 v Paříži, scénická v Monte Carlu v roce 1893. Pařížská premiéra nevyvolala zájem diváků, a protože ji Berlioz z části sám financoval, neúspěch ho těžce zadlužil. Uznání ve Francii se Faustovi dostalo až po skladatelově smrti. Národní divadlo uvádí Faustovo prokletí poprvé ve své historii, uskutečnila se jen dvě představení (druhé v neděli 12. března).

Faustovo prokletí se u nás objevuje zřídka. Před dvěma lety bylo uvedeno na Svatováclavském festivalu nebo v roce 1989 v Brně - v obou případech koncertně. A jen málokdy naše soubory zařadí některou z Berliozových oper, ze kterých jsou nejznámější: Trójané, Béatrice a Benedict (Státní opera 2003) nebo Benventuo Cellini (ND 1894 a 1967) – na rozdíl od jeho slavné Fantastické symfonie, Římského karnevalu nebo Rekviem. Ve světě se Faustovo prokletí scénicky uvádí – v přenosech do kin jsme ho viděli v počátcích tohoto projektu z MET (2008) a před dvěma lety i z Pařížské národní opery s hvězdným obsazením Jonase Kaufmanna, Bryna Terfela a Sophie Koch v provokativním výkladu litevského režiséra Alvise Hermanise, který se pro „ďábelskou vesmírnou epopej“ inspiroval jednosměrnou letenkou na Mars a osudem ochrnutého astrofyzika Stephena Hawkinga.

Koncertní provedení ovšem nad scénickými převažují. A takové zvolili i v Národním divadle se změnou osvětlení zadního horizontu. Závěrečný pokus ilustrovat Faustovu cestu do pekel Markétčinu do nebes a reflektorem s rudým, následně žlutým světlem, působil spuštěním reflektoru amatérsky a svou popisností i prudkou září do očí publika těchto vypjatých momentech rušil.

Havlíková: Chytračka, Řecké pašije a Město lží v Operním panoramatu

Důvodů pro koncertní provedení je více: mohutné obsazení orchestru a sborů, kdy orchestr byl na jevišti a spojený sbor ND a Státní opery, stupňovitě za orchestrem, zaplnili scénu ND prakticky bezezbytku. Pro Kühnův dětský sbor, který se uplatnil až v závěrečné části, zůstalo umístění až pod stropem na II. balkónu, ostatně blíže k nebi, kam Markétku vyprovází. Pro koncertní řešení mluví také to, že Berliozova legenda je spíše rozsáhlým sledem monologů, sborových, tanečních a instrumentálních částí, jakkoli barvitých a „hudebně programních“, než dramatem. Ta se odehrávají spíše v nitrech protagonistů. V tom je ovšem také základní problém, obsažený ve velmi volné adaptaci Goetha, kdy Faustovo existenciální hledání (bez omládnutí) Berlioz zredukoval na milostné vzplanutí a svou duši upíše ďáblu v situaci výrazně motivačně slabší, než jakou nabízí originál: Markétka nezavraždí své a Faustovo dítě, ale otráví matku nadměrnou dávkou uspávací šťávy, aby měla klid na schůzky s Faustem, a Faust upíše svou duši ďáblu až ve chvíli, kdy ji chce – marně – zachránit ze žaláře.

Jaroslav Kyzlink, hudební ředitel Opery Národního divadla řídil hudební masu přeplněného jeviště s přehledem i nadhledem a smyslem pro výrazové kontrasty lyrických i dramatických ploch v gradacích i ostrých střizích a pověstnou Berliozovou rafinovanou instrumentaci, ve které se sólisticky uplatňuje řada nástrojů, z nichž ty žesťové přece jen občas váhaly. Hlavně provedení třetí a čtvrté části však přesvědčilo o potenciálu orchestru i sborů, který běžně v produkcích ND slýchat nelze.

Faustovo prokletí klade velké nároky především na představitele hlavní role nejen co do délky, rozsahu včetně výšek v dramatickém výrazu, ale i objemu hlasu, který se musí prosadit nad hutnou instrumentací a sborem, jakkoli svým umístěním v hloubce jeviště občas zanikal. Národní divadlo získalo pro tuto roli Pavla Černocha (1974), tenoristu mezinárodního renomé. I když v úvodním rozsáhlém Faustově výstupu se vzletnou oslavou jarní přírody jsme mohli postrádat větší plastičnost dynamiky mimo rámec jednotvárného forte a hlavně měkčí ukončování frází, v dalších částech Černoch rozvinul svůj pevný zvučný tenor mnohotvárněji a i když zní stále velmi mladistvě, přesvědčil o Faustově stařecké váhavosti nad smyslem života. K mesmerizujícímu projevu, který má v této roli třeba Jonas Kaufmann, musí ale Černoch ještě dozrát.

Sestava sólistů byla vyrovnaná. Uvěřitelný milostný pár s Černochem tvořila Stanislava Jirků v roli Markétky. Nenechala si ujít tuto velkou příležitost v oblouku od bezelstné dívenky s melancholickou písní o králi z Thule přes vzrušený milostný duet s Faustem jako naplněním jejího idolu ze snu po romanci, ve které touží po milenci, který však nepřichází. V roli Mefista se skvěle uvedl slovenský barytonista Daniel Čapkovič, působící ve SND. Role ďábelského „padoucha“, svůdce, pokušitele a manipulátora Mefista je efektní a Čapkovič toho využil bezezbytku.

Provedení Faustova prokletí bylo v kontextu posledních sezón opery Národního divadla kvalitní a zařazování koncertních produkcí je pro soubor určitě přínosným vytržením z běžné rutiny operního provozu. Přesto ale zůstávají otázky – proč například nebyl využit orchestr Státní opery, který kvůli rekonstrukci, která ještě nezačala, už loni v červnu přišel o své domovské působiště? A nebylo lépe splácet dluh namísto Berliozovi některému z českých skladatelů, jejichž oper má naše první scéna na repertoáru poskrovnu?

Nové obsazení osvědčené Deckerovy Traviaty v MET

Newyorská Metropolitní opera vyslala v sobotu 11. března 2017 do kin (dnes již prakticky celého světa) La traviatu Giuseppe Verdiho. Jde o další pokračování „života“ obnovované inscenace německého režiséra Willyho Deckera pro Salcburský festival v roce 2005, kde se tehdy v hlavních rolích blýskli Anna Netrebko, Rolland Villazón a Thomas Hampson.

MET inscenaci převzala a v roce 2012 jsme ji mohli v kinech zhlédnout s neméně hvězdným obsazením – Violetta Valéry Natalie Dessay, Alfredo Germont Matthew Polenzani, otec Germont Dmitri Hvorostovsky.

Tentokrát jsme v přímém přenosu sledovali novou variantu obsazení. Violettu ztvárnila bulharská sopranistka Sonja Jončeva, Alfreda americký tenorista Michael Fabiano a z původního salcburského obsazení zůstal americký barytonista Thomas Hampson v roli Giorgia Germonta.

V době svého vzniku byla Deckerova režie, na scéně a s kostýmy Wolfganga Gussmanna, vnímána jako přelomová. Jeho pojetí „Dámy s kaméliemi“ ohromilo a stalo se vzorovým příkladem, jak lze klasickou operu inscenovat dnešní výtvarnou a psychologickou řečí, se stylovou čistotou a bez násilných zásahů do partitury.

Verdiho Traviata měla premiéru v roce 1853 v benátském Teatro La Fenice. Verdi komponoval na libreto, které podle dramatu A. Dumase ml. napsal Francesco Maria Piave. Tragický příběh kurtizány/prostitutky pro „lepší kruhy“, který je podle A. Dumase ml. umístěn do Paříže a okolí v polovině 19. století, Decker přenesl do současnosti a důsledně pracuje s přesně vybranými znaky. Violettu uzavřel do půlkruhové šedé arény s lavicí po celém obvodu“, jakési klece, do které mohly z výšky nahlížet slídiví „čumilové“ a „bavit se“ Violettiným dialogem se smrtí. Sbor, a to i ženský, se kterým splývá i Violettina přítelkyně Flora, je jednotně oblečený v tmavých pánských oblecích s kravatami, které (i pohybově) unifikují směs novodobých zbohatlíků a zbytků šlechty do anonymní masy stáda. Nosí Violettu na ramenou na rudé pohovce, když naplňuje jejich choutky – nebo se mění v nepřátelský dav masek, když z požadované role kurtizány začne vybočovat.

Výrazným jevištním znakem jsou obrovské nástěnné (nádražní) hodiny, odměřující neúprosně i zběsile čas, který ještě nemocné Violettě zbývá. Její čas ke smrti hlídá také starý doktor Grenville, který je na scéně přítomen ve většině výstupů Violetty jako memento, aby ji pak doprovodil i v umírání. K proměně rozlehlého prostoru arény na venkovské sídlo Deckerovi stačily květinové přehozy přes pohovky a stejně vzorované župan, ve kterých si rozverně hráli na schovávanou. Květinový závěs částečně překryl i hodiny, neúprosně přítomné i v tomto okamžiku štěstí, aby se takto získaným časem, „zastaveným“ jen zdánlivě, milenci mohli skrýt před neúprosnou realitou. Uprostřed šedivé chladné arény pak Violetta umírá.

Orchestr spolehlivě řídil stávající šéf San Francisco Opera, italský dirigent Nicola Luisotti (1961), který už v MET dirigoval a má rozsáhlé mezinárodní zkušenosti a renomé.

Sopranistce Sonje Jončevě (1981), vítězce Domingovy soutěže pro mladé pěvce Operalia v roce 2010, role Violetty už vynesla mezinárodní uznání. O jejích kvalitách jsme se ostatně mohli přesvědčit v roce 2015 na recitálu v pražském Obecním domě a známe ji i jako Desdemonu z přenosu Otella z MET před dvěma lety. V přenosu přesvědčila pěvecky i herecky, že svou kariéru buduje na pevných základech. Obsáhla jak dramaticky vyhrocenou polohu role, tak perlivé koloratury, jakkoli není specialistkou na tento obor na rozdíl od minulé Dessay, které v tomto srovnání chybělo ono svůdné ženství, které muže pudově přitahuje. Ovšem ve srovnání s další představitelkou Violetty v této inscenaci – Annou Netrebko, Jončeva nemá tu měkkou oblost chvějivých alikvótů.

Nalézt a skloubit při výběru milostných partnerů v operním představení určeným jak rozlehlému hledišti Metropolitní opery, tak zároveň detailu kamer, optimální „alchymii vztahu“ je obtížné, Jakkoli nelze zpochybnit, že Michael Fabiano (1984) buduje výraznou pěveckou kariéru, v roli Alfreda se mu nedařilo v lyrických scénách s Violettou přesvědčit, proč se do takového „maminčina mazánka“, na rozdíl od „pracovních“ poměrů s „klienty“, Violetta tak osudově zamilovala. Uvěřitelnější byl v hádkách a prezentaci vypjatých negativních emocí, kdy poníží již tak zoufalou Violettu a peníze, které vyhrál na baronovi, jí cpe pod sukni a do výstřihu.

A tolikrát spolehlivý Thomas Hampton (1955) tentokrát zpíval intonačně nepřesně a přidával nádechy uprostřed frází.

Z přenosů MET jsme uvykli představě, že jejím prostřednictvím sdílíme to nejlepší, co je na světě v opeře dostupné. Takto nastavenou metu tentokrát obhájili „jen“ dirigent s orchestrem, režijní pojetí a ze sólistů Sonja Jončeva.

Inspirace na dny příští:

Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704: Miserere. J. D. Zelenka — Sinfonia „I penitenti al sepolcro del redentore“ ZWV 63, J. D. Zelenka — Lamentationes Jeremiae prophetae I ZWV 53, J. D. Zelenka — De Profundis, W. Fr. Bach — Adagio a fuga d moll F.65, J. S. Bach — Ich habe genug BWV 82, J. D. Zelenka — Miserere in c moll ZWV 57. Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704, Jan Martiník – bas, dirigent Václav Luks. Praha, Rudolfinum, čtvrtek 16. a pátek 17. března 2017 19:30 h.

W. A. Mozart: Kouzelná flétna. Dirigent Marek Klimeš, režie Zuzana Fischerová, český překlad Václav Málek, výprava David Janošek, pohybová spolupráce Adam Mašura. Účinkují studenti a absolventi JAMU. Spoluúčinkuje orchestr JAO – orchestr posluchačů HF JAMU. premiéry Brno, Divadlo Na Orlí, sobota 18. a v pondělí 20. března 2017 19 h.