Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Fekálie stočené do ornamentů. Divák se musí k jádru Prezidentek pracně prokousávat

Kultura

  5:00
BRNO - V tuzemsku vcelku hojně inscenovanou fekální groteskou Prezidentky rakouského bouřliváka Wernera Schwaba otevřelo svoji 45. sezonu brněnské HaDivadlo. Režisérka Kamila Polívková svého času kritickou tragikomedii dozdobila dramatickými příkrasami, pod nimiž aktuální sdělení inscenace poněkud zaniká.

Důchodkyně Greta, Erna a jejich služebnice Marjánka na konci svých propracovaných životů foto: KATA OPUNTIA

Prezidentky jsou na tuzemské scéně již poměrně známou a vůbec první provokativní hrou rodáka z Grazu. „Schwab – to je monstrum, génius, hnusák.“ Tak autora svého času přesně ohodnotil i charakterizoval deník Die Zeit. Opakované inscenování jeho debutového dramatického textu by tedy dnes mělo ukázat a prověřit, co z těchto nálepek zbylo. V Brně je to nyní s nechtěným otazníkem. Schwabovu raketovou dramatickou kariéru zpečetila jeho silvestrovská smrt (podle dohadů sebevražda z přemíry alkoholu) v roce 1993. Jen o dva roky později tato hra v mistrovském provedení vídeňského Burgtheateru na plzeňském festivalu předznamenala úspěšné tažení tohoto vulgarismy kypícího textu po tuzemských jevištích.

Měl jsem tehdy tu čest vidět v Plzni tři věhlasné herečky v parádní inscenaci, která všem představitelkám vynesla první místa v anketě časopisu Theater heute za nejlepší ženské divadelní herecké výkony v německy mluvících zemích. V tuzemsku jim tehdy toto vystoupení vyneslo ponejvíce opovržení a hnus. České divadlo však tehdy uvedením druhdy skandálního textu paradoxně dohnalo svět toho progresivního evropského.

V hlavní roli: jazyk

V odstupu čtvrt století už nám celá Schwabova záležitost tolik šokantní nepřijde. Zřejmě naše společnost – každodenně konfrontovaná s přisprostlostí všech často otevřeně náckovských mudrlantů z politiky či našeho lidu – radikálně zhrubla. Protagonistou této hry (výtečně přeložené Josefem Balvínem) ale zůstal kdysi neslýchanou vulgaritou obalený jazyk: „Od tebe člověk pořád jenom slyší: sračky, sračky, sračky. Dá se přece také říct hromádka nebo stolice, a ne pořád: srát, srát, srát.“

Dnes tedy od Prezidentek (správně se vracejících na česká jeviště) očekáváme cosi jiného než naše durdění se nad třemi obstarožními ženami, které mluví jako kanál. Tato koprolálie je totiž dramaticky významovým rozporem k jejich ubohým a nízkým osudům plným osamění, opuštěnosti, nereálných tužeb a snů, ale také zklamání, incestu a vlastně jakýchsi fatálních životních hoven.

A možná právě proto Polívková ve své inscenaci neakcentuje možné aktuální výklady hry směrem k falešnému klerikalismu, latentnímu náckovství, vzedmuté obscénnosti či přikrývané sprostotě a sebelži. Režisérka Schwabovu hru jakoby spořádaně přičesala. HaDivadlo ji anoncuje jako „obraz odstrkované vrstvy společnosti a interiér domácí defektní demokracie“, titul reflektující téma stárnutí naší populace. Moc to nefunguje, protože tady skutečně nejde jen o trio ošoupaných, umudrovaných osudů. Z jejich nekonečného, fekáliemi a pohlavností obaleného mudrlantství vzlíná cosi děsivě existenciálního i aktuálního zároveň. To v Brně chybí, vznikl místy až sentimentálně posmutnělý obrázek ze života tří zapomenutých důchodkyň z jakéhosi předměstí.

Polívková se snažila svoji interpretaci ozvláštnit či aktualizovat hned několika způsoby. Ani jeden není moc funkční. S dramaturgyní Viktorií Knotkovou k ženskému triu přidaly novou dramatickou figuru časté Schwabovy postavy Heřmana Červa, o níž se v některých hrách autora (Prezidentky nevyjímaje) pouze mluví.

Papež Benedikt na scéně

Mladý štíhlý Mark Kristián Hochman ale jen stěží připomíná ženami propíraného čtyřicátníka, hromotluka a pijana. Herec mlčky obíhá prázdnou scénu, připravuje pomůcky k jednotlivým výstupům a působí ponejvíce jako špatně režírovaný rekvizitář než jako zhmotnění zavrhovaného syna Erny, brutálního umělce a alter ego samotného Schwaba. Podobně samoúčelný se jeví v prologu použitý zvukový záznam z návštěvy papeže Benedikta XVI. roku 2009 v Brně. Trio žen se na něj divá v blikotavé televizi, divák jen naslouchá. Publikum sice posléze zaregistruje vzkaz, jak jsou si umění a víra rovny, ale jde o lokální dekorování večera bez větších významů.

Nejproblematičtější je ovšem závěrečné řešení. Když Marjánka demaskuje a kriticky strhne životy Erny a Grety, mluví o svém nanebevstoupení. Scénář tady správně předepisuje, že obě „Prezidentky“ k ní rozhodně a naprosto věcně přistoupí. Pečlivě jí proříznou hrdlo. Polívková závěrečný monolog dvou mordujících bab vložila kdovíproč do úst Marjánce, kterou Heřman Červ na ručním vysokozdvižném vozíku zvedá k nebesům sálu. Ještě před tím mladík postrojí obě vražedkyně jako až barokně přemóděná ženská božstva se svítícími svatozářemi. Závěr inscenace se utopí v ohňostroji a silné hudbě. Je to sice efektní, ale má to ďouru. Divák totiž ani nepochopí (ptal jsem se několika přítomných), že dvojice Marjánku odpravila. Významotvorný osten textu je tady ulomený.

Prokousat se k soucitu

V inscenaci lze však chválit jak kostýmy Anny Chrtkové, tak vyprázdněnou a toliko z podhledu svícenou scénu Antonína Šilara. Light design obstarává až jakousi přízračnou atmosféru. Herecky večeru kraluje Marie Ludvíková jako primitivní sádelnice Erna. Je přesná v jednoduchosti gest, ale také v intonaci. Pozoruhodná je také Kamila Valůšková jako hajzly čistící vykupitelka Marjánka, obscénní Greta, jak ji hraje Monika Maláčová, tady sází ponejvíce na dekolt s vyboulenými prsy. Bezvýchodná kuchyňská story tří prostoduchých lidských zvířátek, která mluví sprostě o vznešených věcech, v tomto podání neprobudí v divákovi odpor, ale zvláštní směsici melancholie, skepse a soucitu. Divák se k ní ale musí přes výše popsané režijní dekorace pracně prokousávat.

WERNER SCHWAB: PREZIDENTKY

Režie: Kamila Polívková

Scéna: Antonín Šilar

Kostýmy: Anna Chrtková

Dramaturgie: Viktorie Knotková

Překlad: Josef Balvín

HaDivadlo, Brno, premiéra 6. září

Autor: