Lidovky.cz: Hrdinku vašeho nejnovějšího filmu Zraněné city zdrtí, když zjistí, že jí manžel z ohleduplnosti neřekl své pravé mínění o knize, kterou napsala. Vy osobně dáváte přednost konstruktivní kritice, nebo někdy raději ohleduplné lži?
Dobře míněnou kritiku vítám, hlavně tedy předtím, než je film hotový. Když má na place herec nebo kameraman nějakou připomínku, která může filmu pomoci, ráda ji přijmu.
Samozřejmě obtížněji se člověk vyrovnává s tím, když po premiéře hotového filmu cítí, že se třeba někomu opravdu nelíbil. Já sama se to snažím nedat najevo, když se mi to náhodou stane s filmem někoho jiného. Myslím si, že jsem v tom předstírání dost dobrá, protože opravdu hrozně nerada někoho zraňuji.
A někdy bych si přála, aby v tom byli trochu lepší ostatní, když mi říkají věci jako „vypadá to, že ses při natáčení bavila“ nebo „mělo to zajímavé téma“. To jim v duchu říkám jdi do háje, běž si radši dát panáka, nemusíš se mnou přece mluvit.
Lidovky.cz: Karlovarský festival vás představil jako tvůrkyni nezávislých filmů, co ale tento pojem vlastně znamená? Váš film The Land of Steady Habits například distribuoval Netflix...
Když jsem začínala, znamenal nezávislý film něco, co jste natočili za 200 tisíc dolarů, vypadalo to děsně, ale nevadilo to, protože se v tom ozval jedinečný hlas. Jsem ráda, že jsem to zažila.
Dneska je to o dost jiné, ale pořád se asi dá rozpoznat nezávislý film podle toho, že není „komerční“, nemusí tam být velké hvězdy, nemá vysoký rozpočet a já jako režisérka v něm mám poslední slovo.
Váš prezident chápe situaci lépe než ukrajinští politici, říká režisér Oleh Sencov. Z Varů míří zpět na frontu |
Lidovky.cz: Na začátku své kariéry jste pracovala na dvou filmech Woodyho Allena. Co jste se od něj naučila?
Určitě víc z jeho filmů jako takových než z toho, že bych se dívala na to, jak režíruje. Nepracovala jsem s ním napřímo, na filmu Sex noci svatojánské jsem dělala asistentku produkce a snažila jsem se mu nepřekážet.
Později jsem měla příležitost sledovat ve střižně denní práce filmu Hana a její sestry, to bylo fantastické. Ale jeho vliv na mě není osobní, jsou to jeho filmy.
Lidovky.cz: Kde hledáte náměty pro své příběhy?
Točím o tématech, která mi přináší život, proto například i hlavní hrdinové mých filmů stárnou. Začala jsem ve třiceti, psala jsem tedy o třicátnících. Za chvíli to budou už dost staří lidé a neseženu na to žádné peníze...
Možná se příliš zaobírám sama sebou, ale prostě ráda píšu o lidech svého věku a o tom, k čemu jsem dospěla. Některé postavy v mých filmech jsou mladé, ale tam zase čerpám ze života svých synů, nebo oni jsou o tom alespoň přesvědčeni, když to vidí. Takže je to zase osobní.
Lidovky.cz: Vedle toho ale píšete i pro jiné filmaře. Vaše jméno lze najít třeba v titulcích filmu Ridleyho Scotta Poslední souboj...
Ano, tam jsou mými spoluscenáristy Ben Affleck a Matt Damon, kteří tam hrají. Bena už jsem znala z dřívějška, a když mi to nabídl, tak jsem mu řekla, že takhle já psát neumím.
On ale na to, že to nevadí, že oni se v tom koupou a já se budu koupat s nimi. Tak jsem si řekla, že koneckonců třeba konečně zbohatnu – film Ridleyho Scotta, to bude velké. Nakonec to byl velký propadák.
Ale byl to pro mě zážitek. A vlastně mě potěšilo, že si vybrali právě mě. I když jejich základní důvod byl, že prostě potřebovali scenáristku-ženu, která by jim napsala hlavní ženskou postavu.
Muž by to taky dokázal, ale to by jim v aktuálním klimatu neprošlo. Tak hledali ženu, již by považovali za dobrou autorku, která bude umět dodat té postavě přirozenou lidskost.
Vary vyhrál dokument pro náročné, při němž lidé mizeli ze sálu. Výrok poroty potvrdil paradox filmového festivalu |
Lidovky.cz: Jako režisérka jste podepsaná také pod epizodami úspěšných seriálů jako Sex ve městě nebo Odbor městské zeleně, jaký máte vztah k téhle části své kariéry?
Sex ve městě byla opravdu zábava. Byla to jedna z mých prvních televizních prací a opravdu skvělý úvod do světa televizní tvorby. Zejména proto, že to byla první řada, takže nikdo nevěděl, co se to vlastně chystá. Netušila jsem, jestli náhodou nejdu pracovat na pornu...
No a Odbor městské zeleně nebo Odpočívej v pokoji, to byly seriály, která jsem milovala jako divák. Takže když mě pozvali, abych je režírovala, bylo to pro mě, jako kdyby se ocitla na place kterákoli jiná fanynka – bože, tak tady se to točí!
U některých jiných seriálů jsem zažila méně legrace, protože kupříkladu herci nebyli tak docela v pohodě, producenti byli protivní a já do toho přišla jako ta nová – nic příjemného.
Někdy se herci nechtějí nechat režírovat někým novým a já to úplně chápu. Oni to dělají roky – a co já o tom vím? Ale někteří herci pořád ještě chtějí být režírováni. A poznávám přitom nové lidi, to je další velká výhoda. Na seriálu Paní Fletcherová jsem se třeba potkala s hercem Owenem Teaguem, kterého jsem potom mohla obsadit do Zraněných citů.
