Je to možná paradox, ale nikoli překvapení: králem prvního večera, přestože na trenčínském letišti hrály cenami ověnčené aktuální světové stars, byl devětasedmdesátiletý slovenský herec a v tomto případě příležitostný zpěvák Milan Lasica. Přesněji řečeno projekt Bolo nás jedenásť, živé provedení legendárního písňového alba z roku 1981, na kterém se kromě Lasici podílel jeho nejbližší umělecký souputník Július Satinský a dvorní hudební skladatel Jaroslav Filip (známý i jako spoluhráč Deža Ursinyho a autor písní pro Richarda Müllera).
  |
Bolo nás jedenásť tvoří skutečně vynikající popové písně, plné nadhledu i elegance. Velkým plus jejich živého provedení bylo kromě účasti Milana Lasici také obsazení dalších „hudebních rolí“. Po pěvecké stránce se zúčastnili mj. ředitel Pohody Michal Kaščák a dcera Jaroslava Filipa, zpěvačka a klávesistka Dorota Nvotová. A doprovodnou kapelu lze bez uzardění nazvat all stars bandem. Mezi hudebníky byli mj. saxofonista Michal Žáček, bubeník Martin Valihora nebo baskytarista Marek Minárik.
V Lasicovi ovšem celý ansámbl a tisíce lidí pod pódiem měli nejen charismatického a příslovečně gentlemanského frontmana, ale také pohotového glosátora s typickým jemným humorem a nepřeslechnutelným společenským ostnem. Ačkoli se zdánlivě projekt tohoto typu pro provedení na velkém festivalovém pódiu vůbec nehodí, opak byl pravdou: Lasica a spol. dokázali publikum vysloveně magnetizovat a udržet jeho pozornost od začátku do konce. I bez prvoplánových hitů a „skákacích“ rytmů.
Na stejném pódiu vcelku obstál i první český projekt na letošní Pohodě, totiž společné provedení alba Co znamená vésti koně skupiny Plastic People of the Universe s Filharmonií Brno. Aranžér Michal Nejtek dokázal hudbě Milana Hlavsy dát majestátní rozměr, aniž by byť jen na minutu sklouzl k „symfonicko-rockovému“ kýči, a hlavně jí zachoval magii a hypnotismus, který je pro tuto skupinu zcela zásadní složkou výrazu.
Z mezinárodního hlediska byli největším jménem prvního dne britští The 1975. Přilákali sice pod své pódium možné maximum posluchačů, svojí postbritpopovou „voničkou hitů“ ale potvrdili známý fakt, že ne všechno populární a vstřícné se dokáže vyhnout prázdnotě a povrchnosti, nejen po skladatelské stránce, ale i v pódiovém provedení.
Značný rozdíl oproti druhé nejzářivější hvězdě, která po půlnoci čtvrteční festivalové dění uzavřela, britském raperovi číslo 1 Skeptovi. Jeho pevný, a přitom vlastně nenásilný, přesněji neagresivní atak může být sympatický i člověku, který není přesvědčeným vyznavačem hiphopu, už třeba proto, že v této podobě prostě nechytá každé slovo (a pochybuje, že ten nadšený kotel je na tom jinak). Přesvědčivý rap v podání nějakého velkého jména v hlavním čase na hlavním pódiu, to je ale možná něco, čím by se mohli pořadatelé nějvětších českých festivalů od Pohody inspirovat.
