Snímek režisérky Zaidy Bergrothové přidává další portrét do galerie maminek z pekla, už to je počin jistým způsobem nekonvenční – poslední dobou dostávají na plátnech daleko větší prostor hororoví otcové.
Hrdinka Hodného syna, populární herečka Leila Mannerová (Elina Knihtiläová), je navíc postava dobře „trefená“ a určitým způsobem velmi dnešní – naprosto egocentrická a zároveň zranitelná, dětská. Způsobí-li něco zlého, není v tom nutně nějaký zlomyslný záměr, spíš absence představivosti, neschopnost vidět v ostatních něco jiného než nástroje uspokojování vlastních – velmi proměnlivých – potřeb. Na své „sloužící“ je ale docela milá, když má zrovna náladu, ráda je ozáří svitem své přízně, který může na chvíli zastřít její netečnost, stejně jako její vitalita kamufluje umrtvenost a strach. Její totální sebestřednost je děsivá i v něčem odzbrojující, vyvolává soucit.
Finský snímek Hodný syn získal Grand Prix Febiofestu
Při práci na posledním filmu se dostala do konfliktu s režisérem a stala se předmětem zájmu bulvárních médií. Spolu s dvěma syny se proto vypraví do letního domu u jezera. Na obou potomcích se Leilina „výchova“ dost drasticky projevila. Mladší Unto (Eetu Julin) je uzavřený kluk, trochu podivín, zároveň ale jaksi v normě – ano, svoje koníčky dost prožívá a sociálně není zrovna zdatný, když začne napodobovat ptáky, vypadá jako kandidát na titul Pošuk roku a svoje pátrání po mysteriózním „saunovém chlapci“ bere trochu moc vážně – ve škole to asi má těžké.
Starší Ilmari (Samuli Nittymäki) je ale těžší případ. Pohledný dospívající mladík, jehož se matce podařilo úplně rozebrat. Asi po ní zdědil enormní samolibost, zároveň se vůči ní chová ochranitelsky, v čemž ho matka podporuje. Někdy je vůči němu až nepatřičně důvěrná, aby se k synovi o pár okamžiků později chovala s necitlivou přezíravostí. V Ilmarim narůstají zmatek a tenze, ventiluje je čím dál násilnějším způsobem.
Rozuzlení bude bolet
Za trojicí hrdinů dorazí skupina Leiliných přátel, po dost bujaré pitce v domě zůstane spisovatel Aimo (Eero Aho), rád by si s Leilou něco začal. Herečka ho nejdřív dost hrubě odmítne, aby se mu pak impulzivně oddala. Aimo ten vztah bere vážně, vlastně je v domě jediný, kdo se chová, řekněme, lidsky. Ilmari matčinu romanci nesleduje nadšeně, zároveň si něco začne s místní krasavicí Karitou (Anna Paavilainenová). Všechno se zamotává a rozuzlení bude asi někoho hodně bolet...
Bergrothová a spoluscenárista Jan Forsström v první části filmu ukazují patologii rodiny v přesně napsaných momentkách, které působí velmi organicky, a přitom výstižně. Autoři nepotřebují sáhodlouhé výklady a introspekce, stačí jim jednoduché „obrázky ze života“. Leila vysvětluje Untovi, že je sama špatná z toho, že na chalupu přijedou hosti, radši by s kluky byla sama, ale už se nedá nic dělat. Vzápětí telefonuje hostům, že už se nemůže dočkat jejich příjezdu, protože jinak zajde nudou, ani přitom necítí potřebu ujistit se, že ji synové neslyší.
Hodný synFinsko 2011 |
Z Hodného syna se ale postupně stává psychologický thriller, tvůrci sice dokážou budovat napětí, zároveň se ale jejich film rozjede po dost opotřebované koleji, ztrácí překvapivost a plasticitu, vyústění je předvídatelné a ne zrovna intenzivní.
I tak je ale Hodný syn zajímavý film, nejenom kvůli schopnosti autorů vykreslovat charaktery. Člověk se v jejich díle vypraví na finskou chalupu, mezi příslušníky tamních elit. Vidí nijak zvlášť užásně vyhlížející či dobře oblečené lidi, kteří pijí jak nezavření a dlouhou chvíli si krátí dost primitivně. Mládež zatím cucá pivo v kempu – trochu jako na Slapech. V Hodném synovi se to všechno zaznamenává odtažitě, občas se sardonickým humorem – i v tomhle může být film zdejšímu divákovi blízký.
Pozoruhodné je, jak drsně Bergrothová líčí ženské postavy – nejenom Leilu, na první pohled romantická Karita je manipulativní mrcha. Muže vnímá smířlivěji – i ten násilník Ilmari je především oběť. Kdyby Hodného syna místo mladé ženy režíroval chlapík středního věku, asi by za to misogynství dostal za uši.
