12. září 2019 18:51 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Film jako láska. Chtěl jsem do Nabarveného ptáčete Johna Malkoviche, říká režisér Václav Marhoul

Režisér filmu Václav Marhoul na české premiéře Nabarveného ptáčete. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Režisér filmu Václav Marhoul na české premiéře Nabarveného ptáčete. | foto:  Petr Topič, MAFRA

PRAHA Film Nabarvené ptáče Václava Marhoula vznikal jedenáct let a dnes vstupuje do českých kin. Není to zážitek pro každého, což podle režiséra platí už o knižní předloze od Jerzyho Kosinského. Část lidí knihu plnou násilí rovnou odmítne a jen někdo si nad jejím obsahem začne pokládat otázky o dobru, lásce a lidskosti. A právě na takové diváky prý Václav Marhoul svůj snímek zacílil.

LN: V Nabarveném ptáčeti se objevuje mnoho násilí, jehož svědkem je malý chlapec. To je velice citlivé téma a právě tenhle moment myslím přinesl mnohé odmítavé reakce, zejména od lidí, co mají sami děti. Co si o tom myslíte?
Sám jsem otec čtyř dětí, takže to chápu. Pokud máte děti, vnímáte to citlivěji. Ale ten chlapec, nevinné dítě v mém filmu, je jen symbol. Symbol lidského osudu. Protože kdysi, před mnoha a mnoha lety, bylo veškeré lidstvo nevinné, ale logicky se to muselo stát – přišla první vražda. Proto hlavní postava filmu symbolizuje náš osud. Nešlo mi o to přinutit lidi, aby cítili nějaké emoce jen proto, že jde o dítě.

Snímek Nabarvené ptáče (2019). Režie: Václav Marhoul.
Fotografie z natáčení filmu Nabarvené ptáče (2019) Režie: Václav Marhoul.

Když jsem připravoval tento film, četl jsem spoustu knih o dětské psychologii a také o dětech v koncentračních táborech během druhé světové války. A dočetl jsem se, že děti v těchto podmínkách přežívaly mnohem snadněji než dospělí. Protože my jako dospělí lidé máme spoustu vzpomínek. Pamatujeme si, jak jsme chodili do školy, jak jsme se poprvé zamilovali, a taky si umíme představit, co nás čeká. Ale dítě má velmi mělkou paměť. Děti žijí z hodiny na hodinu, berou přítomnost jako fakt.

Stejné to bylo i v mém filmu. Hlavní postava bere všechno, co se kolem ní děje, jako fakt. Neví, zda je to v pořádku, nebo ne. Jen se snaží přežít a snaží se být špatný stejně jako všichni ostatní. Učí se, ale neví to. My jako diváci to víme. Sledujeme, jak se mění, od kapitoly ke kapitole. Začíná jako nevinné dítě, ale na konci je jiný. Ale neví, že to není v pořádku. Myslí si, že to tak má být. A to byla má největší ambice při tomto filmu, přinášet otázky. A přinutit lidi, aby začali přemýšlet. A odpovídat si. Protože Kosinského kniha odpovědi nepřináší.

LN: Vzpomínáte si na vaše první setkání s Kosinského knihou?
Ano, velmi dobře. Bylo stejné – spousta otázek. Vždycky říkám, že tenhle film je o dobru, lásce a lidskosti. Není to o násilí. To je jen forma, ne obsah. Ale moje zkušenost je, že čtenáři, a teď možná i diváci, budou rozděleni do několika skupin. První jsou ti, kdo nemohli číst knihu, možná jen prvních padesát stránek a dál už nemohli, nechtěli to číst. A já to respektuji. Druhá skupina jsou ti, kdo četli knihu a dotkla se jich, ale jen formou, kvůli násilí a brutalitě. A třetí skupina si řekne – je to jen forma, kniha má kontext, příběh a autor pokládá otázky. A tak to je. Od začátku jsem byl v té poslední skupině.

LN: Proč jste film natočil v černobílé?
Rozhodl jsem se už před devíti lety. Stalo se to, když jsem byl na obhlídkách lokací v Polsku. Byl tehdy krásný letní den, opravdu nádherný, modré nebe a bílá oblaka, les... Vedle byl hřbitov. A v tom momentě jsem si uvědomil, že to nemůže fungovat. Pokud by můj film byl v barvě, nebyl by pravdivý. Přinášet pravdivost, ne pravdu, to je vždy rozdíl. A barva by to nedokázala. Říkal jsem si, že možná Steven Spielberg, když točil Schindlerův seznam, řešil stejný problém. Představte si, kdyby Schindlerův seznam byl v barvě! Nefungovalo by to. Lidi by tomu nevěřili. A stejně jsem to cítil u svého filmu.

Režisér a herec Stellan Skarsgard. Fotografie z natáčení filmu Nabarvené ptáče...

Režisér a herec Stellan Skarsgard. Fotografie z natáčení filmu Nabarvené ptáče (2019) Režie: Václav Marhoul.

Fotografie z natáčení filmu Nabarvené ptáče (2019) Režie: Václav Marhoul.

Fotografie z natáčení filmu Nabarvené ptáče (2019) Režie: Václav Marhoul.

LN: Na projektu jste prý pracoval velmi dlouho, jedenáct let.
Ano. Víte, asi před šesti lety, když jsem pracoval na mém filmu tehdy pouhých pět let, jsem byl na festivalu v Cannes a snažil se přesvědčit nějaké sales agenty – protože musíte mluvit se sales agenty aspoň tři roky před tím, než začnete točit – a potkal jsem jednu potenciální agentku, Španělku. Seděli jsme na pláži a ona se mě zeptala: Václave, ty na tom filmu pracuješ pět let? Jak je to možné? A já jsem jí na to odpověděl: Víš, Paolo, my filmaři máme jen dvě cesty, kterými jít. První je sex, druhá je láska. A tohle je moje láska. Nedělám jako producent dvanáct filmů do roka, to je sex. Ale když se zamiluješ, a tenhle film je moje láska, už nic jiného dělat nechceš, a je jedno, jak dlouho, třeba celý život. A řeknu vám, když jsem tenhle film letos v únoru dodělal a konečná kopie v DCP, to je v projekčním formátu, ležela přede mnou na stole v malé krabičce, byl to zvláštní pocit...

LN: Jak se vám podařilo získat do filmu takové herce jako Harvey Keitel, Udo Kier, Julian Sands a Stellan Skarsgard?
Se Stellanem to byl zvláštní případ. Někdy v roce 1994 mi zavolal kamarád, švédský novinář s prosbou, jestli bych se nemohl postarat o jeho známého, začínajícího švédského herce, který se chystá na víkend do Prahy. Jasně, řekl jsem. A tak Stellan přijel do Prahy a užili jsme si báječný víkend, vzal jsem ho na místa, kam turisti obvykle nezabloudí, ukázal mu pražské hospody a neznámá místa...

O dvacet šest let později sedím a píšu scénář, scénu s Hansem na nádraží. Hned jsem si vzpomněl na Stellana, že by to pro něj byla skvělá role. On se samozřejmě mezitím stal hvězdou, brzy po tehdejším návratu z Prahy natočil Prolomit vlny a následovaly další a další filmy. Vyžádal jsem si od mého starého kamaráda novináře na Stellana telefon a napsal mu SMS – Tady je Václav, Praha 1994, pamatuješ se na mě? Za pár minut přišla odpověď: Jasně že pamatuju, zavolej! Tak jsem zavolal a řekl, že chystám film podle knihy Nabarvené ptáče. Ukázalo se, že knihu četl a zajímá ho to, ale nejdřív chtěl vidět scénář, pak že se rozhodne. Dopsal jsem scénář a poslal ho Stellanovi a byl nadšený. Druhý, kdo souhlasil, byl Udo a pak už to šlo přes agenty, kteří když slyšeli tahle dvě jména, hned to bylo snazší.

LN: A Julian Sands?
S ním to bylo trochu jiné. Nejdřív jsem si myslel na Johna Malkoviche. Dvakrát jsme se potkali a mluvili o filmu, ale nakonec si vybral z časových důvodů jiný projekt. Pak jsem si vybral Juliana Sandse a přepsal jsem kvůli němu scénář. Julian je totiž o dost jiný než John Malkovich, takže jsem musel roli upravit, abych získal mnohem silnější motiv pro postavu Garbose, proč si odvede chlapce od kněze domů. A přišel jsem na nápad s pedofilem. Funguje to mnohem lépe. Garbos je nejhorší postava mého filmu, ztělesnění zla.

Fotografie z natáčení filmu Nabarvené ptáče (2019) Režie: Václav Marhoul.

Fotografie z natáčení filmu Nabarvené ptáče (2019) Režie: Václav Marhoul.

LN: Jak jste vlastně postupoval při adaptaci knihy?
Víte, Kosinského kniha je velmi repetitivní. Například ve filmu se někdo snaží zabít chlapce tak, že ho hodí do jímky s odpadem. Ve filmu je tahle scéna také, ale v knize se to pak několikrát podobně opakuje, třeba v zimě, kdy chlapce chtějí utopit a hodí ho do díry v ledu. A to se děje v knize vícekrát, to opakování motivů. Kromě toho druhá část knihy není zdaleka tak skvělá jako ta první. Myslím, že to byl Jean-Claude Carriere, kdo řekl, že když chcete adaptovat knihu, máte ji jednou přečíst a pak ji hodit z okna. A scénář napsat jen z toho, co vám utkvělo v paměti. A s tím naprosto souhlasím.

LN: V Polsku kniha způsobila velký skandál. Byl to pro vás problém, který jste musel řešit?
Ne, problém v Polsku nebyl v knize samotné, ale v Kosinském. On totiž lhal, protože tvrdil, že je to jeho život. Řada lidí v Polsku přitom věděla, že Kosinski strávil válku se svými rodiči a že je Poláci zachránili. Ale Kosinski prohlásil, že kniha je jeho autobiografie. To byl problém, ne kniha samotná. Poláci to brali jako útok na ně.

LN: Proto se Polsko nepodílelo na financích, nestalo se koproducentem?
Samozřejmě. Polský filmový institut náš projekt dvakrát odmítl. Oslovil jsem také šestnáct polských produkčních společností a všichni odmítli. V Polsku není ani distributor a myslím, že ani nebude. Bojí se.

LN: Kdy natočíte další film? Za dalších jedenáct let?
Podle toho, jestli a kdy přijde další láska. Možná už nikdy nic nenatočím. Protože lásku musíte potkat, nemůžete si ji vynutit. Musí to být osud.

LN: Ve filmu je mnoho zla, které přichází z různých stran, z různých zdrojů... Nejen od nacistů nebo jasných nepřátel, ale jsou to i předsudky, prostá ignorance. Odkud vlastně zlo podle vás pochází?

Řeknu vám, kde je zlo. Tady všude. Ve mně, ve vás. Všude je dobro a zlo. Je to permanentní boj. Každý den bojujeme sami se sebou, abychom byli dobří, ne špatní. A být špatný je jen otázkou příležitosti. Jak ukázal známý standfordský experiment se studenty, kterým byly dané role vězňů a věznitelů... Když dáte lidem šanci být zlí, budou zlí. To je smutné. Musíme s tím stále bojovat.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!