Filmařky, které neustoupily válečníkům. Dva pohledy na válečné zóny očima žen

Dva dokumenty, které uvádí včera zahájený festival Jeden svět, majímnoho společného, i když se odehrávají v různých zemích. V obou účinkují statečné ženy, které odmítly odejít z válečných zón. A v obou případech má také v brutální destrukci lidských životů prsty Rusko.

Snímek ukrajinské režisérky Iryny Tsilykové Země je modrá jako pomeranč si přivezl z festivalu Sundance cenu za režii a svůj podíl na tomto úspěchu má i český projekt dok.incubator, který pomáhá dokumentům z celého světa prostřednictvím půlročního workshopu ve fázi střihu filmu.

Film zaujal porotce v Park City nejen svým svědectvím o krušném životě ve válkou drceném Donbasu, ale také tím, že se jedná o film „na druhou“. Líčí totiž příběh mladé kameramanky Miroslavy, která vyrůstá ve válečné zóně a po přijetí na filmovou školu se rozhodne natočit se svými blízkými film o tom, co v uplynulých letech prožili. Pomocí společné tvorby se její rodina i celé místní společenství vyrovnává s prožitými traumaty. Brutalita ozbrojeného konfliktu, který ničí lidem domovy i životy, ostře kontrastuje s odhodláním nevzdat se a nevyklidit prostor absurdní logice války.

„Rusové dnes zabili 53 lidí“

Velmi podobné poselství přináší také na Oscara nominovaný dokument Pro Samu, který natočila v obléhaném Aleppu syrská režisérka Waad al-Kateab a na němž spolupracoval anglický filmař Edward Watts.

Waad al-Kateab se, stejně jako hrdinky ukrajinského dokumentu, rozhodla neopustit svůj domov, i když se ocitla ve válečné zóně. V tomto případě se k odhodlání neustoupit válce přidává také silná vůle vyvzdorovat si svobodu: Waad přišla původně do Aleppa studovat ekonomii, později se zapojila do studentské revolty a byla u toho, když se v nadějné atmosféře arabského jara město vymanilo z krutě uplatňované nadvlády režimu prezidenta Baššára Asada.

Další události, jak známo, přinesly turbulentní a těžko přehledný vývoj, z něhož svět nejostřeji vnímal vzestup Islámského státu a dalších islamistických skupin. V Aleppu, kde žila Waad al-Kateab, se také přihlásily ke slovu, nicméně strůjci opravdového zla jsou v jejím dokumentu jiní a velmi zřetelně pojmenovaní: Asadův režim a jeho spojenec Rusko.

Záběry z obléhaného Aleppa režisérka názvem svého dokumentu i vyprávěním věnuje své malé dceři, která v prvních letech života nepoznala nic než ohrožení a postupující devastaci. Jejím otcem je Hamza al-Kateab, lékař, který se také rozhodl zůstat v obléhaném Aleppu. Založil vlastní nemocnici, a to dokonce nadvakrát: tu první mu zničily bomby. Jak dokument uvádí, takový osud postihl osm z celkově devíti nemocnic, které ve vzbouřeném Aleppu fungovaly – a sotva přitom šlo jen o politováníhodný omyl.

Statistické údaje hovoří výmluvně, třeba když režisérka konstatuje, že Rusové toho dne svými útoky zabili 53 lidí. Ještě daleko naléhavější jsou ale mrazivé scény z nemocnice nebo poslední záběry lékařů, kteří při následujícím bombardování zahynuli. Pokud se někdo konejšil nadějí, že snad bude v Sýrii dobře, až si tam Asad s ruskou pomocí nastolí „pořádek“, bude mít po zhlédnutí tohoto silného dokumentu zase o čem přemýšlet.