1. července 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Filmový festival nemůže být apolitický, říká umělecký ředitel karlovarské přehlídky Och

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 12Diskuse
Česká účast v hlavní soutěži je uspokojivá, soudí umělecký ředitel filmového... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Česká účast v hlavní soutěži je uspokojivá, soudí umělecký ředitel filmového... | foto:  Dan Materna, MAFRA

Karlovy Vary V Karlových Varech začal 53.­ ročník mezinárodního filmového festivalu. Po šestnácti letech se musel obejít bez podpory někdejšího generálního partnera, polostátní energetické společnosti ČEZ. Umělecký ředitel karlovarské přehlídky Karel Och si však kvůli tomu podle svých slov starosti dělat nemusel. Rozhovor s Karlem Ochem pro sobotní vydání LN vedl Marcel Kabát.

LN: Na slavnostním zahájení festivalu převzal Křišťálový glóbus Tim Robbins. V čem je pro vás jeho přínos světové kinematografii nejzajímavější?

Tim Robbins patří do skupiny herců a režisérů, o jejichž návštěvu se snažíme léta. Je to ikonická tvář a zároveň člověk, který si velice chytře budoval uměleckou kariéru. Často jsme už v minulosti přivítali herce, kteří si udělali výlety do režie, byl to třeba John Malkovich nebo Antonio Banderas, a proto jsme rádi, že můžeme Tima Robbinse představit nejen jako herce známého z Tajemné řeky nebo Vykoupení z věznice Shawshank, ale i jako režiséra filmů, jako je u nás téměř nehraná politická satira Bob Roberts.

LN: V hlavní soutěži je letos řada zajímavých anotací i jmen, ale také si nelze nevšimnout, že tradiční západní filmařské velmoci jako Francie nebo Itálie jsou zastoupeny jen v koprodukcích filmů z jiných regionů. Znamená to, že festival už rezignoval na to, že by získával do soutěže kvalitní filmy ze Západu?

Ne, tak tomu úplně není. Samozřejmě určitou roli v tom hraje i jistá proměna vkusu, ke které došlo v posledních pěti šesti letech v souvislosti s obměnou programového týmu. My pořád jezdíme do Londýna, do Paříže, do Mnichova dívat se na nejnovější produkty národních kinematografií těch zemí, ale nakonec člověk zjistí, že všechny festivaly jdou po těch stejných filmech, které jsou nějakým způsobem řekněme méně konvenční, trochu alternativnější, novátorské, a konkrétně třeba u Francie většina těchto filmů končí v Cannes. My jako áčkový festival pak samozřejmě nemáme ambici brát do soutěže film, který už se hrál jinde. Britské filmy raději čekají na londýnský filmový festival, který má distribuční potenciál. Z Německa se nám tak jednou za dva roky povede získat solidní film.

Obecně vzato festivaly mají v očích producentů a agentů relevanci podle teritoria, na kterém se nacházejí a které pokrývají. V tomhle ohledu jsou Karlovy Vary možná pro francouzský film z marketingového hlediska méně atraktivní, než je třeba švýcarské Locarno, které pokrývá větší region. Ale samozřejmě když se nám pak podaří dostat do Varů nějaký zajímavý film i z tohoto teritoria, přijedou ti tvůrci a zjistí, že náš festival může nabídnout, byť třeba ve skromnější podobě, právě ty momenty, které jsou pro filmaře důležité, jako je cinefilní spojení s publikem, ale i třeba zajímavé tiskové ohlasy – ve Varech je například tradičně silně přítomen magazín Variety.

LN: Hodně se letos mluví o početné účasti českých filmů ve Varech. Je to šťastná souhra okolností, nebo cítíte příslib jakési dlouho vyhlížené renesance českého filmu?

To je otázka, na kterou jsem před pár lety odpověděl možná s větším důrazem, než jsem měl, a pak jsem se někde za půl roku dočetl, že jsem předejmul další českou novou vlnu, což tak úplně nebylo...

My soudíme podle toho, co je nám nabídnuto, a to je obvykle téměř všechno z aktuální kolekce nových filmů. Letos to bylo uspokojivé zejména v případě mladých filmařů, kteří leckdy ve srovnání se staršími kolegy mají výrazně více nakoukánu současnou evropskou a světovou tvorbu. A poměrně zajímavým způsobem se jim daří ty cinefilské zkušenosti společně s tím, co se naučili třeba na FAMU nebo na akademii Miroslava Ondříčka v Písku, do svých filmů nějakým způsobem přenést. Třeba u režiséra soutěžního filmu Domestik Adama Sedláka je úroveň řemesla na to, že je to debutant, na poměrně vysoké úrovni a jeho sebejistota v nejlepším slova smyslu je ohromující. Druhý zástupce českého filmu v hlavní soutěži Olmo Omerzu je už léta ceněn i v zahraničí – debut v Berlíně, druhý film v San Sebastianu. Takže česká účast v hlavní soutěži je letos uspokojivá jak pro náš vkus, tak pro to, jak si myslíme, že ty filmy budou fungovat v zahraničí.

Mezi českými filmaři chybí komunitní duch

LN: Zmínil jste řemeslo, ale dá se u přicházející generace českých filmařů najít také silné téma? Mají mladí čeští filmaři co říct?

To je věc, kterou bych strašně rád zobecnil, ale nemohu, necítím to. Když se dívám na studentské či absolventské filmy, někdy mi tam chybí nějaký bezprostřednější vztah k realitě, respektive snaha ten vztah nějakým způsobem kinematograficky zobrazit. Častokrát jsou to i věci od té reality hodně odstřižené. Ale i to může být jenom dočasné, a jak se proměňuje přemýšlení tvůrců a obecně mladých lidí, tak doufám, že se to projeví i v budoucích filmech.

Pořád mi tam ale ve větší míře schází také něco, co jsem vysledoval v zahraničních kinematografiích, které navzdory nedostatku finančních prostředků najednou produkovaly řadu zajímavých snímků, jako často zmiňované Řecko. Tam jsem viděl, že parta filmařů, kteří byli klíčoví pro renesanci tamní kinematografie, byli lidé, kteří se pravidelně potkávali, diskutovali o projektech, vzájemně se podporovali, produkovali si navzájem věci. Když se podaří vytvořit takový komunitní duch, který může třeba vzdáleně připomenout československou novou vlnu, tak na základě nějaké sdílené společné energie a diskusí je myslím větší pravděpodobnost, že vznikne něco, co to silné téma mít bude.

LN: Členem hlavní poroty karlovarského festivalu je letos děkan FAMU Zdeněk Holý, kterého se nedávno pokusil akademický senát odvolat a vznikly okolo toho velmi bouřlivé diskuse. Jeho účast v porotě může působit i jako gesto festivalu na jeho podporu. Zamýšleli jste to tak?

Kdepak. My jsme mu pozvání poslali zhruba měsíc a půl předtím, než se ten spor na FAMU ventiloval. Zdeňka Holého znám léta, je součástí skupiny kolem časopisu Cinepur a vždycky mě zajímal jeho vkus. Začal se pak podílet i na tvorbě, má poměrně zásadní podíl třeba na dokumentu Danielův svět, který byl na Berlinale. Samozřejmě že když se rozhořel spor na FAMU a začalo to být radikálnější, tak nás napadlo, že asi tohle rozhodnutí pozvat Zdeňka Holého do poroty vzbudí větší pozornost, než tomu obvykle u porotců je, ale rozhodně jsme necítili potřebu naše rozhodnutí měnit, protože bylo založené na tom, že si vážíme jeho profesních kvalit.

LN: Spor na FAMU jste musel pozorně sledovat i proto, že jste členem její umělecké rady. Dělo se tam z vašeho pohledu něco opravdu zásadního pro budoucnost české kinematografie, nebo to byl spíš interní spor na půdě školy?

Asi to nemůže být úplně interní spor, protože se to dotýká tuzemského filmového vzdělávání, je to naše největší škola s velkým renomé i v zahraničí a jejím výstupem by měli být lidé, kteří vstoupí do určité obecné známosti a mají určitý vliv. My jsme měli trochu nepříjemný pocit z té radikality, kterou to bylo všechno neseno. Celé to bylo zahalené do takového závoje negativity a jistého vyrovnávání si účtů na základě věcí, které člověk, pokud není každodenním návštěvníkem té „prokleté“ budovy, nemá šanci rozklíčovat a vlastně jen tak prodává, jak koupil – že se o tomhle člověku říká toto a tamta katedra je zaseklá a nekomunikuje s ostatními...

Pravda je, že Zdeněk Holý se od okamžiku, kdy přišel na FAMU, snažil tyto věci trochu změnit, mně byla sympatická jeho snaha zavést tam určitý pořádek a disciplínu, protože to byla věc, která podle mě dosti upadala. Samozřejmě, jaká byla aplikace těchto novinek v praxi, to už já neposoudím, řada lidí si stěžuje na jeho přílišnou radikálnost, tam já se necítím s to to posuzovat. Ale celé to bylo hodně vyhrocené a nepřispívá to k dobré atmosféře v českém filmu.

Čas od času je asi potřeba nějakou revoluci provést, ale tady jsem měl pocit, že to ještě nebylo úplně nutné a že by se to dalo řešit trošku klidněji a tak, aby tím ta škola nebyla ještě více poškozená. Když se na to podívám očima někoho mimo naši bublinu, tak se opravdu drbu na hlavě a říkám si, co tam ti lidé provádějí. Měly by to být kulturní elity, a oni na sebe tak podrážděně štěkají a nejsou schopni to vyřešit. Myslím, že do toho vstoupila spousta osobních aspektů, které jsou vždycky na škodu.

LN: Takže rozhodnutí rektora AMU Jana Hančila Zdeňka Holého neodvolat považujete v dané situaci za to nejlepší možné?

Je myslím velice správné.

Konec spolupráce s ČEZ? Festival v ohrožení nebyl

LN: V turbulentní situaci se na jaře ocitl i karlovarský festival kvůli překvapivému rozhodnutí ČEZ nepokračovat v jeho podpoře. Bylo tehdy nějaké období, kdy opravdu vážně hrozila krize a třeba výrazná redukce programu?

Tohle je samozřejmě výsostné teritorium pánů Bartošky a Muchy (prezidenta festivalu a jeho výkonného ředitele – pozn. red.), ale myslím, že jakkoli to byl velký šok pro chod festivalu, zejména po tolika letech úzké spolupráce, řešení bylo i díky zkušenosti zmíněných manažerů nalezeno velice rychle a myslím si, že festival v ohrožení nebyl.

LN: ČEZ své stažení zdůvodnil hospodářskými výsledky, ne všem ale připadalo takové vysvětlení dostatečné a úplné. Chce se vám to nějak komentovat?

Těžko říci, v této oblasti jsem laik. Jak se hospodaří v takhle velkých firmách, je pro mě opravdu španělská vesnice, takže se zdráhám o tom vůbec uvažovat. Jsem rád, že pozice programového oddělení v rámci karlovarského festivalu je tak komfortní a je o nás tak dobře postaráno, že se o tohle vůbec nemusím zajímat. Takže nejenže se mi to nechce komentovat, ale nechci o tom ani přemýšlet.

LN: Má být festival, jako je ten karlovarský, spíše apolitický, nebo se má snažit svou dramaturgií výrazně zapojit do veřejné debaty?

Určitě není možné zůstat zcela apolitický, zejména v dnešní době, kdy jsou životy lidí v nejrůznějších směrech tolik ovlivňovány jak lokálními událostmi, tak i děním v zahraničí. Ale ty věci se dají pořád dělat při vědomí toho, že filmové kvality programu jsou to stěžejní. Nemusí se propagovat žádné politické teze, žádná hnutí a žádné směry, ale pořád v programu může být přítomno něco víc než intimní příběhy jedinců v rámci rodin, může tam rezonovat téma uprchlíků a tak dále, jako to bylo třeba v minulém roce. Festival by neměl být apolitický, ale lze to dělat elegantně.

LN: Kdybyste měl doporučit tři filmy, které by si diváci ve Varech letos opravdu neměli nechat ujít...

Začnu svým oblíbeným filmem z Cannes Border, v češtině Tina a Vore, který natočil íránský tvůrce usazený ve Švédsku Ali Abbasi. Je mimořádně originální, což je kvalita pro festivalového dramaturga nadmíru cenná, když po všech těch desítkách a stovkách filmů uvidí snímek, který jej překvapí v každé další scéně. Tohle je film o ženě, která vypadá trochu jako zvíře, pracuje jako policistka na hranici a má takovou speciální vlastnost, že dokáže nosem vycítit lidské pocity. V určité chvíli se v jejím životě objeví muž, který je podobný jako ona a má stejné vlastnosti. A to je teprve začátek filmu, který se rozjede do úplně nepředvídatelných končin a v Cannes po zásluze vyhrál sekci Un certain regard.

Z dokumentů bych určitě zmínil portrét Orsona Wellese, který natočil Mark Cousins, jenž je zároveň členem naší letošní hlavní poroty. Člověk by řekl, že o Wellesovi vzniklo už tolik filmů a knížek, že jej nelze představit nějak nově, ale to právě film Očima Orsona Wellese dokázal. Cousins na to jde skrz obrazy a kresby Orsona Wellese, kterých za jeho život vznikly tisíce.

A jako třetí nemůžu nezmínit český film Šimona Šafránka King Skate. Dokument o historii skateboardingu v Československu 70. a 80. let ukazuje, jaké to je, žít v politické nesvobodě a vytvořit si v rámci toho určitý ostrůvek volnosti. To je film, který přesně pasuje do atmosféry Varů a zároveň by mohl mít posléze úspěch i v kinech.

  • 12Diskuse


Marcel Kabát

Autor

Marcel Kabátmarcel.kabat@lidovky.czČlánky


Najdete na Lidovky.cz