Filmový Sněhulák podle Nesbøho tvůrcům poněkud taje

Filmaři dostali těžký úkol vypořádat se s faktem, že řada budoucích diváků už Sněhuláka četla a většina z nich si nejspíš pamatuje, kdo je vrah. Bohužel se s touto výzvou utkali takovým způsobem, že vraha záhy identifikuje i ten, kdo Sněhuláka nečetl, a nemusí to být ani obzvlášť zběhlý konzument detektivek. Čekalo by se tudíž, že filmová verze nabídne buď nějakou výraznou dějovou linii navíc, zapracuje na atmosféře nebo na hlavní postavě, ale ani jedno z toho se žádným výrazným způsobem neděje. Relativně zajímavé motivy z předlohy film naopak redukuje a odhaluje její krkolomnou konstrukci. Limity detektivního čtiva filmová adaptace nepřekonala, naopak jen více bijí do očí.

Postavu populárního detektiva Harryho Holea ztvárnil ve snímku Tomase Alfredsona všestranný irský herec Michael Fassbender. Seversky posmutnělý životní ztroskotanec je v jeho podání přiměřeně atraktivní, ale zároveň hodně prázdná figura. „Nezodpovědný alkoholik“ je právě jen takový rebel, aby mohl v úvodu snímku přenocovat v parkovém altánku, dál už tvůrci jeho zhýralost předvádět nepotřebují, a tak je z něj v podstatě už jen spořádaný, prací pohlcený policejní vyšetřovatel. Je také mimořádně citlivá duše a má silný vztah k nevlastnímu dospívajícímu synovi Olegovi, s jehož matkou už ani nežije. Dobrácky uznává, že se zachovala zodpovědně, když mu dala kopačky a pořídila si nového přítele, byť s tím si Oleg zdaleka tolik nerozumí jako s Harrym.

Po mrazivé noci ve zmíněném altánku objeví Harry u sebe lístek, jehož autor dětskou dikcí vykládá cosi o stavění sněhuláka. Jasněji je ve chvíli, kdy se sněhulák objeví před domem jisté mladé matky, která beze stopy zmizela. Podobné případy se začnou rychle řetězit a navíc se v retrospektivě dozvídáme, že cosi podobného se před lety dělo jinému nekonvenčnímu policistovi. Pachatel se (jak jinak) snaží unášenými a porcovanými ženami něco sdělit a zároveň je od počátku zřejmé, že má cosi osobního přímo proti samotnému Harrymu. Do hry vstupuje Harryho nová, mimořádně motivovaná kolegyně Katherine (Rebecca Ferguson) a rovněž řada indicií. Nitky se zdají vést do lékařských a podnikatelských kruhů, celá záležitost se také odehrává uprostřed kandidatury Osla na pořádání zimních sportovních her.

Navzdory náznakům takových možností nenabízí Sněhulák moc z toho, co dnes charakterizuje třeba kvalitní detektivní seriály - totiž přesah ke společenskému, politickému nebo filozofickému komentáři. Vývoj případu je vesměs pouhá cesta strašidelným zámkem se stupňujícími se drastickými výjevy, kde sice vozík jede „seversky“ zvolna, ale to je také tak všechno. Ani hororový kontrast sněhuláka coby symbolu dětsky nevinné hry a brutálních činů, s nimiž se pojí, nevystupuje z plátna s takovou mrazivou děsivostí, jak by se slušelo. Pachatel jako by své sněhuláky plácal trochu zbytečně a zdržoval tím sebe, Harryho i diváky. Za klad snímku lze považovat, že se režiséru Tomasi Alfredsonovi podařilo vytvořit poměrně věrohodný obraz norské reality, byť se v ní samozřejmě mluví anglicky (naštěstí herci nejsou nuceni, aby se snažili imitovat severský přízvuk).

Komu stačí (ve zkratce řečeno) vidět efektně ustřelenou hlavu Vala Kilmera, ten může odejít ze Sněhuláka spokojen. Vyšší nároky si tenhle film sice možná klade, ale nijak přesvědčivě je nenaplňuje.