6. května 2017 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Flamenco člověka postupně pohltí, říká Rocío Márquezová

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Zkušebna ve sprše. I když se to může zdát jako klišé, nejvíc inspirace k Rocío... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zkušebna ve sprše. I když se to může zdát jako klišé, nejvíc inspirace k Rocío... | foto: R. MÁRQUEZ / C. CASSILLAS

PRAHA Do pražského Divadla ABC míří Rocío Márquezová, zpěvačka, která by ráda flamenco zrovnoprávnila.

Letošní Pražské jaro navazuje na loňskou španělskou linii zaměřenou na hudební kulturu, která je zajímavá svým přesahem do Jižní a Střední Ameriky.

Kromě kytarového kvarteta Entre Quatre a souboru Forma Antiqua se sourozeneckým triem bratří Zapicových na festivalu vystoupí 14. května v Divadle ABC flamenková zpěvačka Rocío Márquezová (1985).

Ta úspěšně účinkuje po celém světě – v Paříži, Londýně, New Yorku. Do svého recitálu Pocta španělskému básníkovi Federicu Garcíovi Lorcovi zařazuje nejen písně na jeho texty, ale i skladby ze svého nového alba Otro firmamento (Jiné nebe).

LN: Jak jste se dostala k flamenku?

Flamenco jsem slyšela doma odmalička. V devíti letech jsem začala zpívat ve flamenkové skupině Pena flamenca, to jsou malé spolky, kde se scházejí místní nadšenci, více méně neformálně. Tam se učí nejrůznější tradiční palos de flamenco. Protože flamenco člověka postupně pohltí, celou pohltilo i mě.

LN: U nás se dostalo flamenco do širokého povědomí díky filmům Carlose Saury – Krvavá svatba, Carmen, Čarodějná láska. Zachytil v nich skutečné flamenco, nebo to je „učesaná“ stylizace?

Je v nich podoba flamenka z 80. a 90. let. Od té doby se otevřelo soužití klasické i avantgardní linie, změnila se nejen hudba, ale i estetická stránka.

LN: Věnovala jste se i historii flamenka?

Ano, flamenco vzniklo mísením kultur, žijících v tomto prostoru společně – arabské, křesťanské, židovské a cikánské... Je neuvěřitelné, jak lidé stále potřebují určitá pro ně důležitá témata vyjadřovat zpěvem. Flamenco obsahuje i sociální témata, cítím v něm i ráz bojovnosti, dožadování se spravedlnosti, protest proti utlačování „nižších“ vrstev – to, co bychom dnes mohli nazvat levicovým smýšlením, které je mi blízké.

LN: Existují i veselé písně ve stylu flamenka?

Ano, k flamenku patří obě polohy. Ta obvyklá představa, kterou mají většinou všichni před očima, je bědování, smutek, hodně srdcervoucí tragiky. Ale flamenco obsahuje i písně z oslav, žertovné, ironické a dvojsmyslné – a tato témata ztvárňuje různými způsoby. Existují expresivní hlasy drásavé, jako má například Camarón, ale máme také hlasy s úplně jiným zabarvením, třeba ze začátku století, jako La Nina de los Peines, Vallejo, Chacón, Marchena, s hlasem jemným. Ti nejsou tak srdcervoucí. Ale je pravda, že to, co z flamenka proniklo do světa, byla více ta dramatická poloha – je dozajista opravdová, ale není úplná, nezachycuje celou šíři flamenka.

LN: Nakolik se interpretaci flamenka věnují muži ve srovnání s ženskými interpretkami?

Role žen se v posledních letech hodně zvýraznila. Myslím, že pro ženy bylo těžké si ve flamenku najít své místo. Vždy byly viděny více jako matky, družky... Ženám se zpívalo, ale umělecký život na „jevišti“ nebyl vnímán jako pro ženy vhodný. Flamenkový svět je hodně uzavřený a platí to i pro jiné styly. Ale už nějakou dobu se postavení žen ve flamenku „zrovnoprávnilo“, vyrovnalo, hlavně ve zpěvu a tanci, ne tolik v kytarové hře. Ten proces naštěstí pokračuje.

LN: Jste nejen interpretka, ale i autorka. Kde hledáte pro své písně inspiraci?

Hodně věcí mě také napadá ve sprše, v té atmosféře, když se zástěna orosí. Zaznamenávám si hlavně poslední slova textů, které mě napadají, abych nezapomněla klíčová slova toho rýmu. Když pak změním některá slova na začátku, tolik to nevadí – ale když se změní rým, tak se to rozhodí celé. Mám ráda jasnou strukturu, jakou má například fandango, soleá, seguiriya.

Ráda se zabývám tématy filozofie života, ke které patří smrt i radost, důležitá je také role matky, příběhy lidí z různých zákoutí. Vyprávím to skrze své zkušenosti, které jsou samozřejmě jiné než před sto lety, kdy flamenco začínalo. Ale podstata zůstává stejná – lidský neklid a citlivost se stále točí okolo toho samého.

Helena Havlíková, operní kritička
  • 0Diskuse