Leader Foo Fighters Dave Grohl se nechal slyšet, že Concrete And Gold zní jako „verze Seržanta Peppera od Motörhead, nebo jako kdyby Slayer natočili Pet Sounds“. Referenční body směřující do minulosti jsou celkem přesné.
Grohl je odjakživa ctitelem hudby 60. let, má tedy rád Beatles i Beach Boys, k nimž v bonmotu odkazuje, ale i klasiku heavy metalu. To vše na Concrete And Gold skutečně najdeme. Tedy hromovládné zmnožené kytarové riffy, vybuzenou rytmiku, ale i velký důraz na vokální party a studiové hříčky.
Zábava ve studiu
Natáčení alba bylo nepochybně veselým zážitkem, neboť studiové hříčky, nepřenosné na pódium, jsou nakonec na Concrete And Gold tím nejzábavnějším, byť se jedná o detaily. Třeba když se úvodní akustická písnička T-Shirt zlomí ve zvukovou stěnu spectorovského kalibru.
Anebo když si Foo Fighters hrají se stereem. V jedné z nejlepších písní alba, druhém singlu The Sky Is a Neighborhood, si kytarové party a poté celá instrumentace „odpovídají“ mezi pravým a levým kanálem.
A ve vysloveně beatlovské Happy Ever After (Zero Hour) je akustický úvod rozdělen tak, že v levém kanálu zní jen zpěv a v pravém kytara. Což je jasný odkaz na doby, kdy se se stereem začínalo, a ještě se moc nevědělo, co s ním.
Naproti tomu klavírní dohra v Sunday Rain (jinak osmdesátkovém bigbítu, v němž překvapivě hostuje Paul McCartney na bicí) je zbytečná schválnost, která by byla vtipná tak před třiceti lety.
Podíváme-li se na album Concrete And Gold jako na písničkový celek, jsou Foo Fighters nejlepší tam, kde hrají nepřikrášlený rock. Make It Right stojí na riffu, za jaký by se nestyděl ani Jimmy Page, na nic si nehraje ani La Dee Da či zajímavě znějící „hybná balada“ Dirty Water, jež se rozjede ve vysloveně taneční kousek.
Zásadní problém Foo Fighters, a tudíž i alba Concrete And Gold je, že kapela podlehla představě o nutnosti podřídit se typu míst, kde hrává – velkým halám a stadionům. Část písní tak zní až nevkusně bombasticky a efektně, je to „arena rock“ spíš v negativním slova smyslu.
Týká se to prvního singlu Run, ale i Arrows (jež se zpočátku vyvíjí jako zajímavá „popina“, než do songu vpadne široký sound celé kapely) či závěrečné titulní skladby. Ta je zpočátku v dialogu hlasu a až k vyvazbenosti zkreslené kytary silná, po vpádu dalších nástrojů a zmnožených vokálů se ocitáme kdesi ve světě Pink Floyd, další Grohlovy lásky.
Producent zpěvaček
Úspěchu alba šel David Grohl naproti i řadou osobností, které na něpřizval. Hlavně mezi vokalisty, kde čteme jména Justina Timberlakea, Alison Mosshart (The Kills, The Dead Weather), Shawna Stockmana (Boyz II Men) a Inary George.
Posledně jmenovaná je polovinou trochu podceněného indiepopového projektu The Bird And The Bee, který tvoří s Gregem Kurstinem. A právě ten je možná nejdůležitější osobností alba – kromě tvorby ve zmíněném duu je totiž významným producentem a v této roli působí i na Concrete And Gold.
Se zářezy u Adele a dalších popových zpěvaček byl možná na trochu neznámém poli, ale zjevně splnil, co se od něj očekávalo. Tedy primárně úspěch. To, že jeho objektem mohlo být kvalitativně vyrovnanější album, je věc jiná.
