Nakladatel a zároveň editor publikace Karel Koutský ponechal Helbichovi dostatek prostoru a volnosti, jak ve výběru fotografií, tak i v pojetí textu. „Chtěl jsem, aby Petr Helbich podal autentické svědectví o svých úspěších ve fotografování a o svém celoživotním přátelství s Josefem Sudkem. Zdálo se mi zbytečné, aby mi svůj nevšední osud, v němž se setkalo mnoho významných osobností, vyprávěl a já ho pak přepisoval a upravoval. Udělali jsme to naopak. Helbich sepsal v hutné zkratce své paměti a já je jen zredigoval,“ uvedl Koutský na křtu knihy.
Povoláním plicní lékař Petr Helbich se věnoval lékařskému povolání, jak sám píše, zodpovědně, ale z rodinné posloupnosti. Daleko více ho přitahovala příroda a posléze fotografování, které mu umožňovalo zvěčnit objevená zákoutí. Se slavným fotografem se Petr Helbich seznámil kolem roku 1950 ve Frenštátě pod Radhoštěm, kam Sudek přijel, aby v nedalekých Hukvaldech zvěčnil rodný domek skladatele Leoše Janáčka. Přátelství mezi Helbichem a Sudkem vzniklo spontánně a vydrželo až do chvíle, kdy ho po mnoha letech společné práce a strávených chvil odvážel Helbich do nemocnice, odkud se Sudek již nevrátil. Helbich, nejprve lékař v sanatoriu v Jablunkově a později v Praze na Bulovce, si Sudkovu přízeň získal tím, že tvrdošíjného lovce přírodních úkazů vzal s sebou do pralesa Mionší (chráněná krajinná oblast Beskydy), o němž neměl Sudek do té doby ponětí.
Cenná svědectví o jejich společných fotografických výletech, která dávají nahlédnout do Sudkovy duše, pak tvoří podstatnou část Helbichova textu. Lékařovy vzpomínky na Sudka přinášejí překvapivá fakta. Zdaleka to není jen potvrzení všeobecně známých informací, že si Sudek nosil dřevěný stativ ve své jediné ruce vždy sám apod. Helbich odhaluje čtenářům i jiného Sudka, který miloval hudbu Debussyho, Stravinského, Honnegera a dalších. „Z našich skladatelů to byl především Janáček a Martinů, Vítězslav Novák připadal Sudkovi trochu kožený a u Suka mu vadila jeho melancholie,“ píše Helbich. Svoji vlastní fotografickou tvorbu hodnotí Helbich především prostřednictvím Sudkových trefných výroků, aniž by vybíral pouze ty lichotivé. Svižně napsaný text není nijak dlouhý, podstatně více sází Helbich na výmluvnější fotografie, kterých je v knize 260.
Kvalitně reprodukovaná obrazová příloha zahrnuje Helbichovy záběry i Sudkovy portréty. Pro dokreslení Sudkova soukromí jsou v ní uvedeny také snímky kameramana Petra Hojdy, který Sudka fotil v jeho bytě na Úvoze. Kniha, graficky zpracovaná a vytištěná Bohuslavem Šírem z Ateliéru Avart, potěší především ctitele Josefa Sudka a milovníky klasických černobílých fotografií.
