Fotografie na maximum. Antonín Kratochvíl v sobě nese celou podobu lidského údělu

Není divu, letos třiasedmdesátiletý Kratochvíl je reportér dobrodruh, který odjakživa hledal globálně to největší drama: chudobu, války, přírodní katastrofy. Afghánistán, Zimbabwe, Irák, Haiti, Rwanda, Venezuela, ale i Ukrajina, Rumunsko, Polsko a Česká republika. Tváře, ruce, těla – živých, zmrzačených, mrtvých. A přestože se vždycky držel humanistické tradice, jeho černobílé fotky moc naděje a víry nedávají. Jde z nich bolest, úzkost a zmar.

Vězení i cizinecká legie

Někdy má divák dojem, že sleduje brutální filmový horor. Točený ruční kamerou. Žádné triky a inscenace, prostě syrová skutečnost, která jde nejen k jádru konkrétní kauzy, ale i člověka obecně. Člověka zotročeného náboženskou hysterií, rozvráceného patologickými ideologiemi, ať mají kořen nalevo, nebo napravo, člověka posedlého vražedným animálním běsem, zdegenerovaného bezohledným bažením po nejvyšších místech v potravním řetězci.

Kratochvíl to neměl v dětství a mládí lehké. Otcův renomovaný fotoateliér v Lovosicích byl po osmačtyřicátém nemilosrdně znárodněn, rodina skončila načas v pracovním táboře; tlak nepolevil ani po přestěhování do pražského Karlína ve třiapadesátém.

Když bylo Kratochvílovi dvacet, zmizel obratem v cizině. Protloukal se dramaticky: pobyl ve vězení i ve francouzské cizinecké legii, s níž bojoval v Čadu. Později v Amsterodamu vystudoval fotografii, v šestasedmdesátém pak dostal americký pas. Ve třiceti se mu konečně otevřel svět: horizontálně i vertikálně. Fotil globální bídu, krutosti a smrt, ale taky celebrity, hlavně od filmu a muziky: Bowieho a Hlavsu, Landovského, Dylana, Rena nebo Debbie Harryovou. Jasný kontrast s těmi válečnými hrůzami; možná něco jako ventil, úlevný pohled jinam. Podobně reportáž z Galapág: bohatství vodní říše, široká křídla ptáků, přeludná a nedotčená krajina.

Kratochvílovy fotografie zobrazují člověka uprostřed moderních dějin. Přesněji v jejich strhujícím víru; v rychlém pohybu, rozostřené, sledující víc samu dynamiku chvíle než konkrétní aktéry a kulisy. Lapající víc okamžitou emoci než nějaký přesný, vizuálně atraktivní kompoziční plán. Anonymní těla, ruce, tváře; vychrtlé, zubožené tělo na hranici kolapsu, ruce spoutané řetězy, tvář, v níž se potkávají údiv, bolest a tušení konce. Zničený člověk, zničená krajina. Žádná komika (jako třeba u Viktora Koláře), žádná symbolická nadstavba (jako u Karla Cudlína); všechno je teď a tady, všechno se v tom záběru hlásí o slovo najednou, prudce a v plné síle. V Kratochvílových snímcích nejsou žádné literární, výtvarné, filmové ani divadelní přesahy, žádné citace, žádné odkazy. Na maximum je tu využito jediné – sama fotografie. Kratochvílova řeč je tvrdá a jasná. Bez cynismu, emocionálního vyděračství, bez moralizování.

Spoléhat se sám na sebe

Pražská retrospektiva tuhle autorskou sázku na specifiku média respektuje. I když si občas pomůže filmem nebo zvukovou kulisou. Fotografie na stěnách jen výjimečně skládají nějakou příběhovou linku, ať kontrastní (Afričanka versus celebrity), ať vývojově logickou (muslimové bijící hlavou o zem při modlitbě a vedle záběr na zohavenou mrtvolu). Kratochvíl vlastně není ani kritický, nevyvěšuje protestní fangle, nemá potřebu agresivního výkladu, který by uvedl věci na pravou míru. Spoléhá primárně na sebe. A sekundárně na diváka: na jeho vidění, na jeho zkušenost, na jeho lidský rozměr. „Esej“ v názvu výstavy je tady víc než namístě. V zakladatelském díle Michela de Montaigne totiž mimo jiné čteme, že „každý člověk v sobě nese celou podobu lidského údělu“. Každý člověk možná, výjimečný fotograf Antonín Kratochvíl jistě.