Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

František je slaboch bez motivu

Kultura

  8:48
PRAHA - Sázka na (především z reklamy) známou tvář by ve filmovém debutu mohla vyjít, kdyby i scénář a režie měly přesvědčivější kontury. U celovečerní prvotiny Jana Prušinovského (námět, scénář, režie) František je děvkař však od slušného nápadu k velmi dobrému výsledku ještě kus cesty zbývá.

Představitel hlavního hrdiny Josef Polášek foto: Hynek Glos, Lidové noviny

František Soukenický je muž v nejproduktivnějším období života a viditelně mu nic nechybí. Spíš přebývá. Má tolerantní ženu, atraktivní povolání, střechu nad hlavou, budoucnost. Nepřekonatelné nutkání honit se za každou sukní je u něj poněkud iracionální a vzhledem k tomu, že je psychiatr, svědčí nejen o lidské, ale také o profesionální nedostatečnosti. Zaplete se, kromě jiných, s pacientkou a v tom je jeho zkáza. Řetěz následků se spouští jako lavina.


Medový chlapík
Příběh Jana Prušinovského popisuje celkem banální situaci hrdiny-nehrdiny, muže, který zjevně neví, co od života chce a co životu míní odevzdat. Ale ani autor si s ním tak docela neví rady. Nemůže se rozhodnout, jestli svého Františka lituje, či odsuzuje, jestli mu fandí, nebo jej schválně nechává na pospas volnému pádu. Neví dost dobře, nebo to alespoň nedává najevo, jestli je to figura směšná, nebo snad komplikovaná, jestli jeho sukničkář je obyčejný slaboch, nebo muž čímsi výjimečný. Neobdařil ho (zřejmě záměrně) žádnou vlastností hodnou obdivu ani mimořádným zjevem ani pronikavou inteligencí, takže divák poněkud tápe, čím že František všechny ty ženy okouzluje.

HODNOCENÍ LN ***
FRANTIŠEK JE DĚVKAŘ
ČR 2008

Námět, scénář, režie: Jan Prušinovský Kamera: Petr Bednář
Hudba: Petr Hapka Premiéra 5. 6. 2008 Distributor: Bioscop


I sázka na mateřské tendence ochraňovat toho nešiku (autor deklaruje Františka jako „milého medového chlapíka, o kterého se všechny ženy chtějí starat“) je v tomto případě zkrátka nevěrohodná. Za pojem hořká komedie se leccos schová. Psychiatr František ale dostal do vínku rozpaky. Ke slušně nahozenému námětu patří důkladnější propracování důvodů, jež hrdinu vedou k jeho činům.

Obyčejný, trochu trhlý, chlápek
František je však muž bez motivu a bez vášně, proto s ním divák nemůže sdílet jeho emoce (pokud vůbec nějaké projevuje kromě zklamání, že žena už má jeho záletů dost). Když už jsme u toho, ani ty ženy, které defilují coby Františkovy milenky, nejsou ani v tom letmém náznaku ničím zajímavé. Josef Polášek patrně měl zadání jasné: interpretovat toho „milého medového chlapíka“ co možná civilně, neefektně, na pomezí mezi obyčejným chlápkem a trochu „trhlým“ psychiatrem. Pohled nevinný, stále jakoby udivený, měl možná signalizovat, že tenhle člověk se do tohoto světa příliš nehodí. V těchto intencích se herci postavu vykreslit podařilo, ani on však nemohl z Františka vydolovat víc, než kolik charakteru do něj scenárista s režisérem v jedné osobě vložil. (Jeden efekt by však toto obsazení mít mohlo: Josef Polášek už třeba nebude vnímán jako „ten, co žvýká“.)

Herci nemají co hrát
Ani další herci to neměli lehké. Jejich charaktery jsou dány, nevyvíjejí se, jsou nevýrazné, postavy se tedy chovají předvídatelně, není proč se s nimi ztotožnit nebo s nimi nesouhlasit. Eva Lehotská jako manželka, jíž došla trpělivost, naznačuje, že by se v postavě milující, poslední zbytky hrdosti sbírající Elišky při dobré vůli mohl najít potenciál silnější osobitosti. Zdena Hadrbolcová jako nekriticky obdivující Františkova matka nemá vůbec co hrát, podobně jako Martin Pechlát v roli rodinného přítele, který Františka v Eliščině životě nahrazuje svou (opět bez emocí prezentovanou) spolehlivostí. Podobně do počtu jsou ke statické spoluúčasti odsouzeni Leoš Noha jako neurvalý Františkův bratr Miloš nebo Petr Čtvrtníček jako primitiv Jarda.

K zajímavějším rovinám filmu patří někdy překvapivé reálie (František jezdí čtyřicet let starým embéčkem), a vůbec obrazová stránka filmu (kamera Petra Bednáře). Těžko snesitelný je naopak hudební doprovod. Pokud byl ovšem záměr banalitou podtrhnout Františkovo slabošství, pak volba kontrapunktu v podobě písniček Petra Hapky a zpívání Hany Hegerové byla namístě.