Album Always Ascending je jednou z prvních letošních „velkých“ desek, tedy nahrávek interpretů ostře sledovaných recenzenty i tisíci fanoušků na celém světě. Kapela na jeho podporu jede turné, v jehož rámci zahraje 9. března v pražském Foru Karlín.
Inspirace
Franz Ferdinand jsou už od svého vzniku (2002), respektive průlomu s debutovým albem (2004) typickým produktem mainstreamu současné scény. Jsou totiž kapelou plně recyklační, postavenou na principu „čím hlouběji v inspiracích minulostí zalovíme, tím budeme působit originálněji“. Což samozřejmě není apriorně odsouzeníhodný přístup.
Koneckonců, výrazové prostředky v rámci populární hudby nejsou nekonečné. Jestliže se někomu podaří namixovat jakžtakž osobitý rukopis z prvků známých z minulosti (a to známých obvykle jen pamětníkům, tedy nikoli mladé generaci, kterou takové kapely primárně chtějí oslovit), je to hodno respektu.
Kapele Franz Ferdinand se přesně tohle podařilo už počínaje bezejmenným debutem. Tehdy smíchali, poněkud vágně a s nadsázkou řečeno, energii hudebního odkazu postpunku a nové vlny (modelově třeba kapely The Jam) s vokály občas nebezpečně evokujícími Beatles, sólovým zpěvem Alexe Kapranose, místy jako vypadlým z hlasivek Davida Bowieho, a „artové“ tendence kapel typu Roxy Music. Ve své době to bylo velmi svěží.
Nešťastná recyklace
Po čtrnácti letech Franz Ferdinand přicházejí s o dost jiným konceptem, který je nepochybně v jejich hudebním vývoji změnou. Tématem k diskusi ovšem může být, zda se jedná o posun vysloveně kupředu, či spíše „přesun“ v rámci čerpání z minulosti, jen z její jiné etapy.
Už první píseň nového alba – titulní singl, který kapela zveřejnila již loni v říjnu – totiž přichází s bowieovským úvodem (ten nepřekvapí, Kapranos se svého témbru nemůže zbavit a bylo by absurdní, aby se o to pokoušel, nepochybně je sexyznačkou kapely), následuje ale vpád dusavého rytmu typického pro disko 80. let.
Ne však takového, jaký používali tvůrci typu jmenovaného Bowieho anebo třeba Talking Heads k de facto experimentální paralele dobového hlavního proudu, ale toho, jaký se protáčel na diskotékách v podání Donny Summer a podobných zapomenutých interpretů.
Recyklace tohoto typu může asi zafungovat na mladé lidi, kteří mají dojem, že poslouchají něco nového, aktuálního. Ale ve skutečnosti se jedná o dost pokleslý prvek, který se v rámci alba opakuje ještě několikrát a rozhodně není k dobru celku.
Vnitřní neklid
Kapelu zřejmě dost ovlivnil odchod kytaristy Nicka McCarthyho v roce 2016 a jeho nahrazení dvěma hudebníky, kytaristou Dinem Bardotem a – což je pro nové album nepochybně zásadní – klávesistou Julianem Corriem. Jeho nástroj někde dobarvuje zvuk kapely vcelku zajímavě, ale třeba klávesová mezihra v Lois Lane používá jedny z nejhorších „osmdesátkových“ zvukových rejstříků, jaké lze najít.
Naproti tomu až překvapivě čerstvě znějí ty písničky, ve kterých se Franz Ferdinand odkazují právě k nové vlně, o níž byla řeč, byť tentokrát v její popovější variantě. Což se týká třeba písniček Finally nebo Huck And Jim.
Že stále umějí Franz Ferdinand navodit i jinou atmosféru než jen podvědomé blikání diskotékové zrcadlové koule, o tom svědčí Lazy Boy se zajímavým spodkem, navozujícím vnitřní neklid, anebo závěrečná rozervaná Slow Don’t Kill Me Slow. Škoda že tak povedených písní je na albu jen asi polovina.
