LN: Jste zároveň prvním místopředsedou vlády. Znamená to, že kultura je dnes v Polsku prioritní resort?
Odpověď není úplně jednoduchá, protože se naše vláda snaží o zásadní reformy v mnoha oblastech, takže nemůžu říct, že kultura je hlavní prioritou. Nicméně i tato skutečnost, kterou jste zmínila, ukazuje, že kultura je jednou z nejdůležitějších vládních zájmů.
LN: Jaký má váš resort rozpočet, jste s ním spokojen?
Peněz na kulturu nikdy není dost. Za poslední tři roky se podařilo rozpočet ministerstva zvýšit o třicet procent. Dnes tedy činí něco kolem jedné miliardy eur s tím, že naše ministerstvo má některé kompetence, které možná vaše nemá, například péči o umělecké školy. Podstatná je ale dynamika růstu a ta křivka je zřetelně vzestupná. Je třeba zdůraznit, že v Polsku přímo pod ministerstvo spadá jen menšina kulturních institucí, většina se nachází v gesci samosprávných celků nebo měst.
LN: Kolik procent z vládního rozpočtu je určeno na kulturu?
Je to asi 1,1 procenta. Předchozí vláda měla cíl dosáhnout jednoho procenta, nám se to podařilo, a ještě jsme to překročili, takže dnes máme asi 1,1 procenta státního rozpočtu. Občas je to těžké určit přesně, protože některé složky našeho rozpočtu jsou pohyblivé, třeba příjmy z hazardních her. V mnoha zemích jsou zisky z hazardu využívány pro kulturu a sport, mně se podařilo prosadit, že část z nich jde na neziskové organizace.
LN: Jaká je vaše kulturní politika a ideové priority?
Tak především za našich předchůdců byla kultura chronicky podinvestovaná, přišli jsme do situace, v níž jsme museli hodně věcí napravovat a dohánět. Například v muzejní oblasti. Žijeme v představě, že muzejních institucí máme hodně, ale když to srovnáme s Evropou a s tím, kolik muzeí připadá na tisíc obyvatel v Česku, jsme na tom hůř. V historii máme mnoho bílých míst, která nejsou dostatečně připomínána. Nyní z naší iniciativy vzniká dvacet různých muzejních institucí, na jejich budování se podílíme finančně nejčastěji ve spolupráci se samosprávou, ale některé projekty financujeme plně.
LN: Co je v tomto směru momentálně největší státní investicí?
Rozhodně Muzeum polských dějin, které vzniká od června s rozpočtem 750 milionů zlotých (přibližně 4,5 miliardy korun). Jedno z bílých míst, která se také snažíme zaplnit, je období protikomunistického odboje po roce 1945. Dokonce vznikají dvě muzea, jedno menší, regionální a druhé ve Varšavě v bývalé věznici tajné policie. V Białystoku stavíme muzeum Sibiře a to bude věnováno Polákům, kteří museli odejít v 19. a 20. století na Sibiř do vyhnanství. To jsou příběhy národního utrpení, ale jsou to i osudy lidí, kteří se často po odpykání trestu stali objeviteli těchto území. To je třeba Benedykt Dybowski, který se zabýval výzkumem Bajkalu, nebo bratr Józefa Piłsudského Bronisław, uznávaný etnograf. Dalším projektem je muzeum věnované kultuře a společnosti obyvatel bývalých východních území Polska, tedy mnohonárodnostního světa, který byl prakticky zlikvidován během války a těsně po ní. Jsme zatím na počátku cesty, ale stát už zakoupil parcelu v Lublinu, kde by muzeum mělo vzniknout. Chceme připomenout i další události tohoto období – proto modernizujeme řadu památníků spjatých s druhou světovou válkou a s nacistickými zločiny, to je například památník v městečku Piaśnica, kde byly tisíce Poláků popraveny v následku tzv. inteligentzaktion, zaměřené proti společenským elitám. A pak jde o místa připomínající holokaust. Právě teď jsme se potkali s vaším ministrem kultury Staňkem v Sobiboru, kde na místě koncentračního tábora stavíme nový památník. To, že přijel, považuji za důležité gesto.
LN: A co živá kultura? Po svém nástupu jste objednal analýzu divadel a odvolal jste dosavadní poradce. V rozhovoru pro Nasz Dziennik před dvěma lety jste uvedl, že se pod pláštíkem experimentálního – a navíc elitářského – divadla schovávají tvůrci, kteří z peněz daňových poplatníků pouze diskreditují národní kulturu. Znamená to, že dobré umění musí národní hodnoty reflektovat jen pozitivně a nesmí k nim být kritické?
Divím se, že jste to někde našla, já nikdy taková spojení neužívám. Je pravda, že moji političtí soupeři mi rádi takové výroky vkládají do úst, ale není to pravda. Kultura je buď dobrá, nebo špatná, to je podstatné. Stejně tak divadlo. Vyrostl jsem na Grotowském, viděl jsem jeho inscenace naživo, stejně tak Tadeusze Kantora, a když jsme jako studenti hráli divadlo, snažili jsme se tyto tvůrce napodobovat. Dnešní divadlo trpí různými neduhy, mělkostí a snahou vyvolat skandál. To, co říkáte, ten ironický akcent, posmívání se hodnotám národní společnosti jsou záležitosti, které byly nové možná před padesáti lety, dnes je to nudné. My máme v tomto směru velikány, kteří vybudovali svou tvorbu na ironickém, distancovaném přístupu k vlastnímu společenství, jako byl třeba Gombrowicz. Jenomže to je velká literatura a ta ironie je její součástí. Jako ministr se opravdu nezabývám recenzemi, ale jako pozorovatel vnímám určitou krizi divadla a moje náměstkyně, významná teatroložka, tomu, co je dnes v módě, říká festivalové divadlo. To je divadlo pro skupinu expertů, kteří sedí na zahraničních přehlídkách a jejichž vkusu to vyhovuje. Normální diváci tomu nerozumějí.
LN: V hledištích velkých festivalů nesedí jen kritici, tam má polské divadlo velmi dobrý zvuk a diváci jej přijímají a rozumí jim. Například režiséru Janu Klatovi, který musel odejít z vedení Starého divadla v Krakově, se vytýká, že je málo národní, a přitom je velmi úspěšný v cizině, včetně Česka.
Některé inscenace Jana Klaty byly dobré, některé se mi zdály nudné. Ale to není podstatné, důležité je to, že se vytvořil obraz, že se v Polsku děje s divadlem něco strašného. Zdůrazňuji, že pouze čtyři ze sto dvaceti tří divadel jsou pod přímou kontrolou ministerstva kultury. V poslední době jsme měli kontroverze ve dvou, z nichž ale jen jedno je pod ministerstvem. U obou se jednalo o změnu vedení po skončení normálního funkčního období a bylo také vypsáno transparentní výběrové řízení. Tak to bylo i v případě Klaty – šlo o konec funkčního období, ne o to, zda je jeho divadlo dostatečně národní. Nechápu, proč se kolem toho zvedl takový humbuk.
LN: Z polského divadla k nám přeskočil skandál s Frljičovou inscenací Prokletí podle Wyspiańského. Ta hostovala v Praze a v Brně, v hlavním městě nic nezpůsobila, ale v Brně byl poprask. Viděl jste ji a jaké k ní zaujímáte stanovisko?
Dukova žaloba za hru, ve které Ježíš znásilňuje muslimku, nově míří i na Národní divadlo Brno |
Já s tím nemám nic společného, inscenaci jsem neviděl. Ale musím zdůraznit, že v Polsku je svoboda umělecké tvorby, ta inscenace se stále hraje, nikdo z tvůrců a herců není vystaven žádným represím. Osobně si ale myslím, že se na to nemají dávat veřejné zdroje, protože tam jde hlavně o ideologicko-politickou provokaci, a ne o umění. Divadlo, jehož jediným cílem je urážet hodně lidí, není správné a pak také existují meze svobody, každá svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého. Pokud bychom v Othellovi skutečně zardousili Desdemonu, asi by to bylo efektní , ale sotva bychom to mohli přijmout.
LN: Prosadil jste odkoupení sbírky výtvarného umění šlechtické rodiny Czartoryských, v níž je i slavný obraz Leonarda da Vinciho Dáma s hranostajem. Vláda sbírku zakoupila za sto milionů eur. Jak tento krok vnímá polská veřejnost?
Jsme na to hrdí, protože sbírka byla ohrožená a nebyla plně zpřístupněná. Podle průzkumů veřejného mínění to Poláci velmi oceňují. Dáma s hranostajem je nádherná, je krásnější než Mona Lisa. Zvu všechny Čechy, aby se na ni přijeli podívat. Je také výtečně instalovaná – nyní v Národním muzeu v Krakově, ale dokončujeme opravu paláce Czartoryských, kde bude sbírka k vidění kompletní.
