Tihle spíše diváci než posluchači asi nebyli zklamáni. Přestože se zde - pokud na velkých rockových a popových koncertech nejsou naprosto výjimečnými hosty - nedočkali ničeho zcela nečekaného, objevného nebo snad dokonce šokujícího. Všechny ty hry světel, lasery, nafukovací obludy, taneční skvadry, převleky a konfety už jsme (aťsi třeba v méně gigantické podobě) viděli u mnoha kapel napříč žánry, od Pink Floyd přes Coldplay po Madonnu.
Muse mají všechno dokonale provázané s hudbou a nic ani na vteřinu nezadrhne - ostatně, Praha sice byla první štací evropské části turné, té ale předcházela Amerika, kde si jako stroj šlapající show kapela a její tým stačili dokonale osvojit.
  |
Paradoxní na koncertech Muse je, jak bývá v jejich hodnocení podceňována hudba. kapela přitom nehraje ani žádný líbivý pop, ani až příliš přímočarý rock, který je lépe pod onu divadelní show schovat.
Samozřejmě, k produkci Muse lze mít stovky oprávněných výhrad, počínaje tím, že by tvůrci písniček měli mít větší autocenzuru ve chvílích, kdy zjistí (a protože jsou to nepochybně dobří muzikanti, určitě o tom vědí), že se jedna písnička až příliš podobá nějakému staršímu vzoru - Queen, Led Zeppelin, Toto, Rush apod.
Faktem ale je, že jejich hudba je výborně propracovaná, přináší hodně stylových poloh a jejich proměn, až zaumných kliček, dobrých aranžérských nápadů. přitom jí nechybí energie a melodický potenciál.
Od toho všeho ty „dělobuchy“ poněkud odvádějí pozornost. Zároveň ale přinutí tu ne zcela jednoduchou hudbu vnímat i posluchače, kteří by si ji jinak nenašli. Každopádně by bylo zajímavé zjistit, kolik a jakých lidí by přišlo na Muse „bez divadla“.
