Během olympijského léta se v Londýně konaly dvě hrdé výstavy britských fenoménů, jimž je právě padesát: Jamese Bonda a Rolling Stones.
Euforický tón oficiálních zpráv o aktivitě Stounů (zkoušejí měsíc v kuse! Richardsovi to zní „jako nikdy“!) jsme si už zvykli brát poněkud s odstupem a tou hlavní zprávou nakonec je, že sopka se znovu probudila k životu.
Firma s příjmy pro Guinnessovu knihu
Logo s vyplazeným jazykem se dočkalo v letošním jubilejním roce slavnostního redesignu: to je možná klíč k tomu, co ještě od Rolling Stones čekat nového. Pár nových skladeb Doom and Gloom a One More Shot lze brát jako solidní, věrné variace na produkty firmy Jagger & Richards.
Zajímavější je vlastně fakt, že Stouni vstoupili do studia s novými songy poprvé od dokončení alba A Bigger Bang (2005): turné, které po něm absolvovali, vydělalo astronomických 558 milionů dolarů, čímž se zapsalo do Guinnessovy knihy rekordů. Od té doby zásobí kapela trh především filmy, výběry a reedicemi. Převážně koncertní snímek Shine a Light Martina Scorseseho (2008) je trochu lenivě sestavený: coby oslí můstek „pro mladé“ tu s kapelou hostují Christina Aguilera a Jack White.
Pro reedici ikonického alba Exile on Main St. v následujícím roce podnikli Jagger a Richards speciální akci: k desítce nedokončených písní dohráli (pod vedením producenta Dona Wase) vokály a kytary, ve studiu se objevil i byvší člen kapely, kytarista Mick Taylor. Z písní odložených stranou čtyřicet let se ale nakonec nevyklubaly skryté perly a ani dokument Stones In Exile (zajímavého režiséra Stephena Kijaka) nestrhl velkou pozornost.
Na filmovém trhu se ale Stounům zalíbilo: pro kina i DVD byl z archivů exhumován záznam živé show z „exilového“ období (1972), nazvaný Ladies and Gentlemen: The Rolling Stones (2010). Další koncertní film šel do oběhu o rok později, u příležitosti reedice (a extra verzí nafouknutých do „deluxe“ kolekcí) alba Some Girls (1978). Skutečně nový film však vznikl až teď.
Slyšet poprvé Satisfaction
„Tak rozsáhlé rozhovory Stones ještě nikdy v historii neposkytli!“ snaží se upoutat na snímek v produkci HBO jeho režisér Brett Morgen. Rozsáhlá kronika Crossfire Hurricane (ta slova znějí v písni Jumpin’Jack Flash) má v těchto dnech v zahraničí světovou premiéru: zachycuje Rolling Stones od raných klubových koncertů až po jejich dominanci na světové scéně. Končí rokem 1981 – čímž se nevylučuje vznik druhého dílu. Kdy uvidí Crossfire Hurricane Češi, se zatím neví.
Teď je však na pořadu dne GRRR! – další z řady kompilací Rolling Stones, která na třech CD přináší výběr od prvního singlu Come On (1963) do dneška. To je nevděčná práce: už proto, že selekce se musí vejít do čtyř hodin a že každá vynechaná písnička žije v paměti mnoha a mnoha lidí, kteří ji poslouchali na mejdanech i sami, na svatbách i pohřbech a kterým prosákla do života.
Obal alba kapely Rolling Stones
První disk (1963–1967) je intenzivní oslavou hitového potenciálu Stounů během sixties (The Last Time, Satisfaction, Ruby Tuesday). Nevešla se třeba Lady Jane, naopak kdo postrádal před deseti lety na bestofce Forty Licks kosmicky psychedelickou We Love You, tady se dočkal. Druhé z alb (1968–’76) si nedělá starost s chronologií a napřeskáčku nabízí zralé Stones z alb jako Sticky Fingers (Wild Horses, She’s A Rainbow, Brown Sugar). Trojka (1978–2012) kličkuje mezi krizovými obdobími a za posledních 23 let nabízí jen sedm songů (z toho dva nové). Tahle kompilace se profiluje jako převážně rocková: ale Jagger v posledních dekádách občas hledal průsečíky s novým soundem, což tu lehce schází.
Existují vůbec posluchači, kteří potřebují úvod do Rolling Stones? Nejspíš to jsou dnešní teenageři: nezdá se, že by pro ně (a pro kluky zvlášť) byl beatový sound pohřbený. Zároveň průzkumem na YouTube často rychle zjišťují, že hudbu elektrických kytar hráli staří mistři nejlíp. Pro ně bude GRRR! nejpřínosnější, byť si ho možná pořídí rovnou ve virtuální podobě.
Rolling Stones: GRRR!3 CD (a další formáty) |
Ti angloameričtí si pak mohou jít porovnat nahrávky legend se živou verzí. Stones překvapivě narychlo ohlásili – ještě letos – po dvou koncertech v Londýně a New Yorku.
Devětašedesátiletý Mick Jagger tak může jít příkladem nejen díky houževnaté fyzičce, ale i vstřícným gestem: na koncertní oslavu byli přizváni exčlenové Mick Taylor a Bill Wyman, což znamenalo přinejmenším hodit pár hrstí hlíny na válečnou sekyru.
Ale právě toto rozhodnutí jistě přivede do ochozů víc pamětnického publika: dostává se jim šance vidět své oblíbence ve staré sestavě – a právě meditaci nad minulostí se poslech Rolling Stones dnes podobá ze všeho nejvíc.
