Teď tuto sestavu rozšířila, s pořadovým číslem jednačtyřicet, novinka Hany Lundiakové, rodačky z Broumova, folk-punkové písničkářky, autorky čtyř knížek: povídkové sbírky Vrhnout, románu Imago a dvou novel (Černý Klarus a Co je ti do toho).
Všecky mají jedno společné: syrovou až surovou, možná rovnou násilnou, snivě i básnivě zjitřenou řeč – a v samotných příbězích pak zájem o všecky možné živly periferie a dna lidských duší, o živočišnou erotiku i fatálně vadnoucí existenci, na jejímž konci není samozřejmě nic jiného než smrt, někdy těla, vesměs ale hlavně ducha. Podobně je tomu v novince, stotřicetistránkové Hyeně.
Otloukánek a trhlina
V této knížce to od počátku trochu skřípe: autorčina řeč je tentokrát poněkud přepjatá, přehnaně stylizovaná; subjektu, který ji používá, moc nepadne. Tím subjektem, nejspíš hlavním hrdinou, je osmapadesátiletý Adam, univerzitní profesor, prý velký koumák, borec přes kybernetiku. Jenže jeho slovník míchá ve zvláštním poměru prvky slangu a dialektu, výšiny knižní češtiny s nížinami češtiny obecné; takže výsledek je poněkud rozpačitý: trochu papírový, trochu karikující.
HANA LUNDIAKOVÁ: HYENA Odeon, Praha 2021, 136 stran |
Čtenář mu tu jeho profesuru a mistrovské zásluhy v oboru moc nevěří. Adam je vlastně karikatura; osoba dost protivná, nesympatická. Melou se v něm hlubinné, emočně, potažmo sexuálně motivované problémy, a protože na nějaké poučení z krizového vývoje není schopen sebrat sílu, začne ze svých frustrací vinit svět. Manželka si ho pak logicky drží na distanc, děti se před ním zamykají ve svých pokojíčcích – a v práci to jde s jeho evaluacemi od desíti k pěti.
Adam se tomu záhubnému víru nebrání. Volně padá. A při tom pádu, kontinuálně živeném alkoholizací, se mu v hlavě míhají určující obrazy, možná spíš delirantní vidiny z vlastních dějin; příčiny jeho existenciálního žalu poznáváme jak v hrubých obrysech, tak v konkrétním, probarveném detailu. Jako mimino ho omylem přišlápl lovec balonu ve větvích, na škole byl za outsidera a otloukánka (a tím spíš pak s gustem týral doma svého mladšího sourozence) a opožděné sexuální probuzení u něj vyústilo obratem v neplánované rodičovství a rozvod.
Na rubu těchto určujících tragédií pak autorka rozkresluje hrdinovu nekompatibilitu se současným světem: jeho strachy a úzkosti, regresi, obrazné choulení se do prenatální polohy. Adam nerozumí fetišům konzumu, nechápe, jak fungují instituce rodiny a školy, natož aby měl v úběžníku svých dnů (a nocí) nějakého toho boha. Je sám, integrálně nešťastný; jeho duší se táhne fatální trhlina – podobně jako domem, v němž žije.
Marný a prohnilý
Lundiaková místy kouzlí silnou, významově nabitou atmosféru; ať odkazuje na Edgara Poea (Pád domu Usherů), nebo Luise Buñuela (Viridiana), ať nechává své fantazie ztřeštěně pobíhat na hraně reality a snění, rozumu a nevědomí. Finální scénu rámují vánoční svátky, oslava zrození. Jenže Adam nevědomky slaví záhubu, a to jak svou, tak svých nejbližších. Prostě mu není pomoci.
A nejen jemu, říká mezi řádky autorka – člověku obecně, jeho marnému civilizačnímu tažení, jeho sobecké honbě za účelnostmi, funkcemi a mocí, za ziskem a růstem. Ta kritika je samozřejmě namístě, člověk je marný a prohnilý, jenže strhnout všecko do záhuby jedním vírem nihilismu a destrukce znamená jediné: prohru. A neprohrál tentokrát jenom hlavní hrdina. Trochu ztratila i autorka. Z těch pěti knížek, co doposavad napsala, je Hyena ten nejslabší kus. Do profilu té odeonské edice, kde vyšla, ale nakonec pasuje dobře.
