Snímek mladého režiséra Michala Samira (* 1985) sází na atraktivní a zároveň riskantní formální postup: s výjimkou epilogu budí dojem jediného dlouhého záběru. Natočit takový film je dnes díky technickým možnostem jistě o dost snazší než v minulosti, přesto takový krok vyžaduje kuráž a především dostatečně silnou vizi, která jej zdůvodní. Zde je cílem zprostředkovat divákovi autentický pocit účasti na jednom nočním "tahu" s proměnlivým dějištěm i počtem a identitou účastníků. Diváci jsou zvoleným režijním přístupem přizvání k přebývání s hrdiny snímku tak, jako by se skutečně ocitli na místě děje: poslouchají útržky konverzací, z nichž si mohou domýšlet osudy hovořících, důkladněji sledují toho, kdo momentálně něčím zaujal, pak přelétnou k jinému.
Jitka Schneiderová ve filmu Hany.
Středobodem dění, odkud se kamera spolu s hrdiny příležitostně vydává do dalších míst noční Plzně, je literární bar v centru města. Právě v něm probíhá autorské čtení mladého umělce, který jako by se tu zapomněl z jiné doby: hýčká si svou pózu literáta, která je s postupujícím večerem v čím dál větším kontrastu s realitou. Objevují se nové a nové postavy, jako hlavní se postupně vyprofilují extrovertní drogový dealer Jiří a mladá žena Hana, která řeší, zda a jak se má rozejít s dlouholetým partnerem. Ten se na místo také dostaví, stejně jako spousta dalších osob – reprezentantů rozličných postojů i životních situací, z nichž nakonec zásluhou různých vlivů vykrystalizuje skupina těch, kdo dotáhnou večírek až do ne zrovna slavného konce.
Už na počátku se avizuje, že tahle zdánlivě bezstarostná noc nebude úplně standardní: rozhlasová zpráva informuje o rozsáhlých nepokojích a o tom, že se obyvatelstvu nedoporučuje vycházet. Tato informace časem téměř upadne do zapomnění, ale samozřejmě na ni posléze dojde. Invaze radikálního, násilného a neuchopitelného davu vykolejí dosavadní průběh večera a nasměruje dění k ještě důraznějšímu vyprofilování jednotlivých charakterů. Výsledkem je skupinový portrét lidí, kteří se utápí v povrchnosti a navzdory jisté snaze nenalézají ten správný klíč ke světu, ve kterém žijí. Portrét je to nelichotivý – a bohužel v úhrnu také trochu nudný. Rubem zvoleného přístupu je totiž mimo jiné až přílišná "autenticita" prožitku večera, který se chvílemi úmorně vleče odnikud nikam. Účastnit se hospodského plkání mladých (i starších) lidí, v jejichž nitrech se nakonec film nedokutá ničeho skutečně zajímavého, by nebylo úplně lákavé ani v případě svižně sestříhaného kousku. Zde si má publikum tuto (snad) tragikomickou bezduchost zkoumaného vzorku užít téměř v reálném čase.
Z filmu Hany.
Vítězství metody nad sdělením
Shrnout dojem z filmu Hany tím, že naučí diváka vážit si vymoženosti střihu, by pochopitelně bylo příliš jednoduché (i když je to pravda). Kladem tohoto snímku rozhodně je, že se vydal mimo hranice běžné české produkce. Nesnaží se odvyprávět příběh, ale podat výpověď o stavu ducha mladé generace (v širokém významu toho slova), a to prostřednictvím zřetelně zvolené a potenciálně funkční metody. Neaplikuje ji však na dost přesvědčivý a pozornosti hodný konkrétní předmět zkoumání. Jinými slovy – režisérovi se podařilo vystavět úctyhodně propracovaný mechanismus, který však do značné míry mele naprázdno.
HanyČR 2014 |
Výstupem náročného experimentu je tak jen málo objevná moralita, která tvůrce staví do pozice "starého mladého" lamentujícího nad mělkostí svých generačních souputníků. Tento dlouhý povzdech není podložen nijak výjimečně pronikavým pohledem, jen sérií vesměs banálních a předvídatelných situací, jichž jsme svědky. Na konci filmu není náš pohled na návštěvníky mírně snobských barů o nic bohatší než na začátku – pokud jsme předtím nežili v nějaké obzvlášť pomýlené iluzi. Osobní inspekce by možná byla nakonec cennější.
