Havlova Žebrácká opera vznikla na motivy stejnojmenné satiry Johna Gaye z roku 1728, jež svého času inspirovala ke světoznámé adaptaci Bertolta Brechta a Kurta Weilla. Dva šéfové konkurenčních zločineckých gangů Macheath a Peachum a s nimi zkorumpovaný šéf policie Lockit bojují o moc nad londýnským podsvětím. Už Gay do hry vložil silný satirický náboj, Havel jej však ještě více demaskoval a rozkryl. Zbavil předlohu jakýchkoliv náznaků romantiky a sentimentu. „Mravy jsou přece pořád stejné, jenom to, co se dřív tutlalo, se dnes dělá veřejně!“ To je hlavní posun někdejšího posměšného obrázku na dobové politické a společenské poměry.
  |
Výsledkem je tvrdě cynický pohled na mechanismy moci ale i vztahy v jakékoliv totalitní či zkorumpované společnosti. U Havla je tato sarkastická optika na lživé a chamtivě pragmatické jednání všech zúčastněný zesílena ještě jazykem a jeho užíváním. Všichni podvodníci jsou zde totiž morálně integrovaní, mluví jazykem vzdělanců, prostitutky tady čtou Descarta a bordelmamá mluví vybraným sofistikovaných jazykem bezúhonné obchodnice. Podvádění, úskoky a lsti (nejen milostné) tady mají erotický náboj a jsou prezentovány formou tklivých dialogů jako ze sentimentálních filmů pro pamětníky.
Havel Žebráckou operu napsal v roce 1972 na objednávku pražského Činoherního klubu, kde ovšem z obavy z postihů za spolupráci se zakázaným dramatikem nakonec nebyla uvedena. Nastudoval ji až o tři roky později Andrej Krob se svým amatérským Divadlem na tahu. Po slavné listopadové premiéře roku 1975 v počernickém hostinci U Čelikovských následovalo policejní šetření a zásahy proti autorovi, hercům i divákům. Na profesionální jeviště se tak titul dostal až v červnu 1990 v Činoherním klubu. Zřejmě jako připomínku legendárního prvního uvedení Burešové inscenaci neustále sledují a také herce dozorují dva „tajní“.
Preciznost hereckého projevu
V čem je Havlova nejlidovější hra dodnes tak přesná či aktuální? Divák přesně cítí, že všichni tito hochštaplerští svatouškové a jejich nóbl jazyk jsou vlastně jenom rétorickou zástěrkou špinavostí a podvodů, jak to známe i z reality dnešních dnů. Možná jen se všichni ti podvodníci kolem už ani nesnaží tolik schovávat za naoko duchaplnou mluvu a ušlechtilé myšlenky.
Burešová výše popsané kvality Havlova textu ve své inscenaci podržela a nenuceně zvýraznila. Formálně jí k tomu posloužilo inscenování textu jako divadla na divadle (to ale byl už i Gayův způsob vyjádření), v lexikální rovině pomohla zase nesmírná preciznost ústního i hereckého projevu všech aktérů. Režisérka nedělá z Havlovy hry doslovnou moralitu nebo mravoučnou satiru. Naopak za použití herecké naivní přímočarosti, scénické panoptikálnosti a okatých klišé vystrkuje k publiku směšný obrázek, tedy jak to funguje, když se zločin a zákon takto naoko ušlechtile bratříčkují.
Výsledný nenuceně jízlivý a parádně svižný dojem umocňují v tomto stopadesátiminutovém večeru všechny scénické složky. K inscenaci stvořil výtečnou ryčnou muziku Petr Hromádka (je v ní až do jakési postupně se rozsypávající harmonie paradována ouvertura z Libuše). Tato hudba není používána jako scénická, ale jako krátká hudební čísla oddělující čtrnáct obrazů hry a působící jako předěly. Prostá scéna Tomáše Rusína představuje obrovskou šedou krychli, která se po zatažením opony (ta původní promítaná je replikou slavné Hynaisovy) mění v Peachumův byt, bordel, věznici a další prostředí. Burešová vše inscenuje jako epické a důsledně přiznané divadlo. Herci z této kostky před zraky diváků odcházejí do portálů, po opuštění hracího prostoru vypadávají z rolí nebo se na proscéniu nutí do zábavných čísel.
Všechno toto zcizování jen přesně zveličuje obludnou jízlivost předváděného. Burešové inscenace je ovšem jedinečná zejména v práci s herci. Představení je ukázkou opravdu mistrovských výkonů ve zvoleném a popisovaném žánru programově šaškujícího divadla. Herci bezvadně traktují Havlův text, z těchto až poťouchle precizovaných slov prýští hlavní zdroj komiky. V inscenaci se nedočkáte větší scénické akce, v onom kukátku všichni postávají a memorují své repliky. A slovo tady slaví takový úspěch, že Macheathův milostný vězeňský monolog s Lucy vyvolává v hledišti chechtání i otevřený potlesk.
Taškařice, ze které mrazí
Jednou z kvalit inscenace je totiž právě obsazení Petra Štěpána do hlavní role zlodějského šéfa a sukničkáře Macheatha. Jde o jeden ze špičkových výkonů protagonisty v poslední době. Štěpán naprosto přesně zužitkuje svůj cit pro jazyk, slovní pointu i záměrným přehráváním intonace. Burešové inscenace je ovšem skutečným defilé zdařilých výkonů jako je Macheathův konkurent v podání Jana Mazáka tady prohnaného, k policii uslužného a domácky uťápnutého Peachuma. Výtečná je Markéta Sedláčková v roli jeho pragmaticky i hlasově zdrsnělé ženy nebo Radka Coufalová coby osudová děvka Jenny. A dá se pokračovat chválou na obě Macheathova děvčata Polly a Lucy, jak je hrají Katarína Mikulová a Eliška Skálová.
Tato inscenace je prostě plná zdařilých hereckých miniatur, které se slévají do jedné velké taškařice. Místy z ní mrazí. Minuciózní režie však dokázala, že návraty k tomuto Havlovu textu mají smysl a takto i dnes představují herecké a divácké zisky.
