Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Kultura

Havel měl krátké kalhoty, Klaus si z nás utahoval... opasek

Dva věční rivalové. Václav Havel a Václav Klaus při návštěvě Bratislavy, 90. léta foto: Lidové noviny

Devadesátá léta dávno skončila, debata o nich by už ale měla konečně začít, říká Ondřej Horák, autor knihy s názvem Sametání pod koberec. Co si z devadesátých let ještě pamatujeme, co bychom chtěli raději zapomenout, a co je naopak třeba připomínat?
  7:30

„Rozhodně jsem nechtěl psát knihu plnou nostalgie a laskavého humoru,“ říká Ondřej Horák. „A stejně tak mi nešlo o to, vypichovat nejrůznější z odstupu humorné příznaky tehdejší doby jako třeba módu a další maličkosti... To, že Václav Havel měl krátké kalhoty a že Václav Klaus si z nás utahoval, když chtěl, abychom si utahovali opasky, už není vůbec důležité.“

Devadesátá léta dávno skončila, debata o nich by už ale měla konečně začít, říká Ondřej Horák, autor knihy s názvem Sametání pod koberec.

Podle čeho tak vybíral oněch Devadesát detailů z divokých devadesátých, jak zní podtitul knihy? „Šlo o to, zdůraznit aspekty, které se dotýkaly a dotýkají celé společnosti – třeba kuponová privatizace či rozdělení Československa–, a nepodlehnout určitých efektním momentům, které nebyly podle mě tak podstatné. Takže vlastně nešlo ani tak o to, co vybrat, ale spíš co nevybrat, protože i když paměť má tendenci určité věci vytěsňovat, bylo toho nakonec víc, než jsem potřeboval,“ vysvětluje autor Sametání pod koberec, jak postupoval při koncipování souboru devadesáti krátkých textů.

České světáctví a Východní investiční

Jaký efektní detail tedy musel třeba oželet, protože nebyl dostatečně „celospolečenský“? „Mám tam samozřejmě taky texty o filmu jako celku, ale musel jsem třeba oželet zmínku o Válce barev Filipa Renče... Což je počin, který ukazuje dobře takové to české světáctví... Jde totiž o tuzemskou kopii Antonioniho Zvětšeniny – ten, kdo ji znal, už byl v Praze prostě frajer, a vůbec nevadilo, že takový film nemůže za Rozvadovem vůbec nikoho zajímat... A další věc, v tom snímku se velmi prorocky mluví o firmě s názvem Východní investiční a taky se tam objevuje bohatý Rus, žijící v Čechách, který obchoduje se zbraněmi – a kterého navíc hraje Mejla Hlavsa, zpěvák kultovních Plastic People. A aby toho nebylo málo, Filip Renč vloni dostal od prezidenta Miloše Zemana medaili...“

Nebojí se tedy Ondřej Horák, že mu bude nakonec vyčítáno, že měl do knihy vybrat zcela jiné „detaily“? „To je právě součást té hry – toho rozpoutání debaty... Už jsem slyšel od čtenářů, že tohle už si nepamatovali, že tamto by tam nedávali, že jim tam chybí tohle, nebo třeba, že jsem příliš kritický...“ To všechno ale autora těší, protože to naznačuje, že by Sametání pod koberec opravdu mohlo být spouštěčem oné širší debaty.

Nic lepšího jsme nezažili

Na otázku, proč se dnes lidé devadesátými lety zabývají tak málo, autor Sametání pod koberec pak odpovídá, že asi mají jiné starosti, i když ty často vyrůstají právě z toho, co se událo nebo naopak neudálo v devadesátých letech. „Navíc pro lidi sametová revoluce a doba potom často byla nejsilnějším euforickým úsekem jejich životů a pochopitelně si ho nechtějí nechat zpětně nějak pošpinit, i když tak třeba trochu zavírají před určitými věcmi oči. Devadesátá léta mě totiž zajímají hlavně vzhledem k dnešku, respektive jako doba mezi socialismem a tím, co máme dnes.“

Devadesátá léta dávno skončila, debata o nich by už ale měla konečně začít, říká Ondřej Horák, autor knihy s názvem Sametání pod koberec.

Za důkazy toho, že v devadesátých letech nebylo všechno tak, jak mělo být, že nebylo vše napraveno, Ondřej Horák považuje třeba nenavrácení zámku Štiřín skautům či to, že nechvalně proslulý Karel Vaš v poklidu dožil. „Je smutné, že v době, o níž mluvíme jako o demokratické, byli staří muži, kterým prokurátor Karel Vaš v minulosti velmi ublížil, nakonec tak zoufalí, že hodlali vzít spravedlnost do vlastních rukou – a jen v důsledku tragické okolnosti k odplatě nedošlo.“

Červené trenýrky a kancléřovy chlebíčky

Podle autora Sametání pod koberec by takovéto varovné případy měly být připomínány daleko více. „Teď jsem četl Mnichovský komplex od Jana Tesaře, to je ta kniha, kterou se tak máchá ve filmu Petra Zelenky Ztraceni v Mnichově. V mnohém se s tímto historikem patrně dá nesouhlasit, ale nedá se mu upřít odvaha k interpretaci, a hlavně tam zpětně odkrývá slabiny meziválečné československé demokracie... A bojím se, aby někdo jednou třeba ty případy, které jsem zmínil, zase neuváděl jako jasné příznaky toho, že naše posametová demokracie měla taky vážné slabiny, jež měly nakonec ještě vážnější důsledky,“ varuje Ondřej Horák, který se před nedávnem vrátil z Krakova, kde byl na stipendiu Mezinárodního visegrádského fondu.

„Možná jsme si dlouhá léta mysleli, že jsme na tom politicky daleko lépe než sousední státy, a patrně si to mysleli i tamní lidé, ale už to asi neplatí. Kolegové ze Slovenska, Maďarska a Polska se mě totiž ptali, jak je možné, že už i v Česku nějakému kancléři nejdřív hrozně vadí červené trenýrky, a pak zájezd vesničanů – kteří se mimochodem nechají koupit za chlebíčky – na Pražském hradě hostí, jako kdyby byl jeho,“ uzavírá autor Sametání pod koberec.

Autor Sametání pod koberec

Ondřej Horák (* 1976 v Českých Budějovicích) pracoval jako šéfredaktor literárního časopisu Tvar a redaktor Lidových novin a Hospodářských novin. Je spoluautorem knih Prostřeno bez servítků Zdeňka Pohlreicha (2010), Můj život s rybami Jakuba Vágnera (2012), Životní mač Jaromíra Bosáka (2013) a Tvrdohlavý muž Stanislava Bernarda (65. pole); kniha Prostřeno bez servítků se prodejem 84 tisíc výtisků stala bestsellerem. V roce 2013 debutoval románem Dvořiště. O rok později pod pseudonymem Čestmír Kapřík publikoval „humoristický román o fotbale s láskou“ Liga opravdových mistrů (2014). Na jaře 2015 vydal „českou historii v 50 fejsbukových profilech“ s názvem Boží zboží, v polovině listopadu knihu Sametání pod koberec (vydalo 65. pole).

Autor:

Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky
Administrativní pracovník

Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky
Praha